Marionette - [Wanda & Loki FF]

PROLOG

Stalo se to toho dne, kdy se přidala na stranu dobra. Tedy jak to alespoň někteří nazývali. Myslela si, že konečně našla rodinu, lidi kteří by ji a jejího bratra mohli mít rádi. Chtěla prožít zbytek života v Americe, zachraňovat svět a hádat se s bratrem o úplných nesmyslech. Milovala jeho argumenty, jeho smích, jeho tvrdohlavost. Milovala jeho.

Pak se ale něco pokazilo. Stalo se to tak rychle. Bylo to jako mrknutí oka, jako blesk z čistého nebe. I přesto si z toho pamatovala každý detail. Všechnu tu bolest, co cítila. Jeho smrt byla tak nečekaná, nejistá. On neměl zemřít!! On ne...

Necítila nic jiného než bolest. Ne tu fyzickou, nýbrž psychickou. Ztráta bratra ji zasáhla přímo do srdce a zanechala tam pořádnou díru, tak velkou, že by ji nezalepilo ani sto dalších sourozenců.

Měla sice moc, dokonce takovou, kterou jí všichni záviděli a všichni jí díky ní obdivovali/báli se jí, ale bratra jí to nevrátilo. Tolik utěšujících slov, objetí od nových přátel a projevování lítosti. Byla za to moc vděčná. Cítila se méně osamělá. Vlastně u Avengers měla pocit osvobození. Jako by ty její řetězy vinny, které ji po celé roky sužovaly, někdo přestřihl. Mohla tak svobodně dýchat aniž by se dusila.

A její bratr. Při jeho smrti ho neviděla naposledy. Bohužel. Každou noc, v každém snu ji navštěvoval.

Vždy tam přišel, oči vybledlé, šaty nasáklé rudou kapalinou, vlasy rozcuchané, obličej povadlý. Díval se na ni prosebným výrazem.

,,Wando..." zašeptal ,,..Propusť mě už Wando...prosím!" řekl pokaždé. Ona ale nevěděla jak. Jak ho má osvobodit!? Vždy na něj jen smutně koukala. Prohlížela si jeho vybledlé modré oči, dříve plné jiskřiček a záblesků. Tolik se změnil. To co před ní každou noční můru stálo nebyl její milovaný a zábavný bratr, bylo to jen tělo bez duše. Loutka její mysli.

Trochu litovala dne, kdy souhlasila, že se přidá k Hydře. Nebýt toho jednoho rozhodnutí, mohl by Pietro žít. I když... Válka probíhající v jejich domovině by je jistě jednoho dne zabila. Když by je někdo nezastřelil nebo neumučil ve vězení, jistě by umrzli na ulici, na které několik let žili, než je přijala Hydra.

Tehdy měla jen Pietra. Rodiče jim umřeli už když jim bylo deset let.

Kéž by mohla zvrátit všechny ty chyby, co udělala. Teď, když věděla, co by jí Hydra udělala, velmi dlouho by se rozmýšlela, jestli se k ní přidat.

Svých schopností si vážila, zachránila díky nim spoustu životů, na druhou stranu jich spoustu zničila. Ale neměnila by. Nikdy

Živě se jí vybavila vzpomínka na ten den, kdy jí žilami začala proudit její rudá magie. Byl to čtvrtek.

Stála v tmavé studené místnosti. Na sobě jen starou noční košili. Tehdy hnědé vlasy jí jednoduše ležely na ramenou. Bála se.

Pietra odvlekly už před půl hodinou do jiné místnosti. Strachovala se hlavně kvůli němu. Co když ho ztratila?? Tehdy ještě ne.

Otevřely se dveře a ona v nich spatřila nějakého vojáka.

,,Pojďte za mnou." rozkázal jí jejím rodným jazykem. Otec jí už od mala učil angličtinu. Chtěl aby se v dospělosti odstěhovala do Ameriky a žila tam lepší život. Alespoň nějaké přání mu splnila.

Voják ji odvedl do další místnosti. Ta ale nebyla prázdná, jako ta předchozí. Pozorně se rozhlédla. Před ní spatřila stěnu z zrcadla. Později pochopila, že se jedná o polopropustné zrcadlo. Napravo od ní ležel na jednoduchém dřevěném stolku jakýsi modrý kámen, podložený bílou, nejspíše z oceli vyrobenou deskou.

,,Slečno Maximovová, můžete prosím kvůli záznamům uvést své jméno a potvrdit postavení??" zeptal se jí hluboký hlas, ozývající se odněkud za sklem. Chvíli zaváhala. Je to co dělá správné??

,,Wanda Maximoff, dobrovolník." odpověděla tenkým hláskem. Pořád se zaujatě koukala na dřevěný stůl.

,,Dotkněte se vzorku." řekl po několika minutách hlas zpoza polopropustného zrcadla. Přišlo jí to zvláštní. Má se toho kamene dotknout? A tím spasí svět? Nečekala, že nebyla daleko od pravdy.

,,Takže...se jen..." říkala si pro sebe, přibližujíce se pomalu směrem ke stolu. V tom se ale něco stalo.

Kámen vzlétnul a odletěl směrem k ní. Byl od ní asi jen metr. Chvíli se tam jen tak vznášel dva metry nad zemí. Musela mít hlavu zvednutou, aby na něj pořádně viděla. Uslyšela tiché zašumnění zpoza polopropustného zrcadla, ale ignorovala ho.

Kámen krásně zářil. Byl tak zajímavý. Jako náhrdelník, který měla její matka ve šperkovnici. Ale ještě hezčí. Třpytil se jako povrch sokovijského jezírka. Často si k němu s bratrem chodívala hrát.

,,Dotkni se ho..." zašeptal nějaký zvláštní hlas ,,...je tak zajímavý..." promlouval lehce strašidelný hlásek od kamene. Udiveně na něj zírala. Má se ho opravdu dotknout?

,,...dotkni se ho..." řekl znovu kámen tichým hlasem. Už to nevydržela. Chtěla se té krásy před ní dotknout. Natáhla ke kameni ruku.

Jakmile se její prsty dotkly modrého povrchu, kámen se roztříštil. Jeho modrá slupka se rozpadla na tisíce malých střepů. Zůstalo tam jen žluté zářivé jádro. To do prostoru vehnalo tolik světla, že si musela zastínit oči, aby neoslepla.

Po chvíli se pokusila malinko pootevřít víčka očí. Světlo trochu zesláblo. Místo žlutého kamene zde ale uviděla černý obrys nějaké ženské postavy. Žena měla roztáhlé ruce a na hlavě korunu připomínající rohy. Nepoznala o koho by se mohlo jednat. Připadalo jí, že jde za ní a chce jí něco dát.

Bliknutí

Žluté světlo zhaslo za zlomek sekundy a ona upadla do bezvědomí. Rychle se k ní rozběhli dva vědci.

,,Je stále na živu!" řekl mladší z nich, když jí změřil tep a vítězoslavně se usmál.

,,Dejte ji do izolace." rozkázal mu ten druhý, plešatý a výrazně starší.

A tak získala svoje schopnosti. Byla za to ráda. Byla ráda za Avengers, přátele i za tuto moc. Všichni ji udržovali naživu.