Marionette - [Wanda & Loki FF]

XXI.

Pohled Wandy:

Nemohla jsem uvěřit, že jsem to udělala. Proč jsem vlastně odešla? Proč jsem to udělala? Chtěla jsem si tím snad něco dokázat, nebo to byl jen odchod z rozumu? Možná. Můj mozek už dávno přebral otěže do svých rukou a já se tak chovala....normálně. Nebo ne?

Natáhnu ruku k hrnku, který leží na stole. Zrovna si čtu. Nemůžu se ale soustředit. Pořád musím myslet na Lokiho a chvíle strávené s ním. Přiblížím hranu šálku ke svým rtům a malinko se napiji. Ucítím, že čaj, který se mi dostal do pusy, je studený. Nuceně polknu ledovou tekutinu, položím knihu na stůl a zvednu se k odchodu.

Náhle mne zarazí štípavá bolest na krku. Moje levá ruka okamžitě vyletí k bolavému místu. Bříška prstů však ucítí pouze studený kov, který je velmi dobře uchycen na mé kůži. Často se mi o něj zachytávají vlasy. Tiše povzdechnu, jemně vymotám pramínek vlasů ze spárů železného kroužku a vydám se pryč. Při chůzi začnu přemýšlet, proč jsem ještě nepoprosila boha neplechy, aby mi omezovač schopností sundal. Tiše otevřu dveře svého pokoje a tajně doufám, že se za nimi objeví černovlasý bůh. To se ale bohužel nestane.

Smutně oddechnu, zavřu za sebou dveře a vydám se směrem ke kuchyňce. Prsty lehce zaťukám na stěnu bílého hrnečku. Je to sice jen pár hodin, co jsem opustila chicagský hotelový pokoj, ale už teď se mi stýská. Kdybych mohla, hned bych se vydala zpět za králem Asgardu. To ale nejde. Nechce se mi pořád lhát Avengers a i kdybych chtěla, nemůžu. Stark by jistě brzy prokoukl moje lži a měl by problém jak Loki, tak i já - hlavně já.

Dojdu až do kuchyňky a s menším překvapením zjistím, že na barové stoličce sedí zamyšlený Stark a kouká do svého mobilu.

,,Ahoj Tony." pozdravím ho a jdu dál, ke kuchyňskému pultu. Vyliji z hrnku zbytek studené kapaliny a položím ho na kuchyň.

,,Ahoj Wando." dostane se mi konečně odpovědi ,,Dobře, že jsi tady, potřebuji ti něco dát." dořekne. Natočím vodu do rychlovarné konvice a vložím do šálku pytlíček s ovocným čajem. Poté se pomalu otočím tak, abych viděla na Starka a lehce se usměji.

,,Copak?" zeptám se s nefalšovaným úsměvem. Usilovně přemýšlím o tom, co by mi tak chtěl Tony dát, ale nemůžu to vymyslet. Narozeniny nemám, takže žádný dárek to není. Co nějaká smlouva? To by mohlo být.

,,No, byl tu pan Loki Odinson. Víš kdo to je, že?" ujišťuje se Iron Man. Lehce pokývám hlavou na souhlas. Stark pochopí, že může pokračovat. Jsem nedočkavá, co řekne. Už při vyslovení jména boha neplechy velmi zpozorním.

,,Super. Takže sem přišel a řekl mi, ať ti tohle dám." řekne Tony a šáhne do kapsy svého saka. Pomalu vytáhne malou bílou kartičku a podá mi ji. Rychle si ji od něj vezmu a přečtu si text, který je na ní napsaný. Jsou to instrukce. Na bílém listu je napsáno, kam se mám v nejbližších chvílích dostavit, abych se mohla znovu setkat právě s králem Asgardu.

Pohled vrátím zpět na sedícího Starka a usměji se.

,,Díky." poděkuji a vydám se k místu setkání. Ujdu asi dva kroky, než mne znovu zastaví Tonyho přísný hlas.

,,Stůj!" řekne tak, aby mne zamrazilo. Povede se mu to. Vystrašeně se zastavím na místě a neudělám už ani krok. Velmi pomalu se otočím. Mám zatím čas přemýšlet, co po mně Tony ještě chce. Moje myšlenky mi v mozku létají rychlostí světla.

Co jsem zase provedla? Neřekl mu něco Loki? Co když mu to všechno prozradil?! Ne, to by neudělal. Nebo má Tony nějaké podezdření. Co když to zjistil sám, pomocí těch jeho robotů! Tak to jsem v rejži!!

Konečně spatřím lehce naštvaný obličej Starka. Nevinně se usměji, i když vím, že mi to v ničem nepomůže. Poté si všimnu, že Iron Man drží v ruce svůj mobil, na kterém je nějaká fotka. Udělám několik kroků vpřed, abych uviděla, co na fotce je. Se zděšením zjistím, že to jsem já. Narovnám se, nasadím zmatený obličej a naprosto blbě se zeptám.

,,Co to je?" Starka to zřejmě pobaví, protože se lehce a trpce uchechtne. Modlím se, aby to všechno teď neprasklo a mohla jsem se ještě alespoň jednou vidět s Lokim.

,,Myslím, že nejsi tak hloupá, aby jsi se musela ptát na takové otázky. Ale i tak ti odpovím. Jsi to ty...v Chicagu na volební kampani Lokiho Odinsona." řekne ,,A já se tě teď musím zeptat, co jsi tam dělala?" Myslím, že omdlím. Co mám teď dělat? Můj mozek se usilovně snaží najít nějakou výmluvu.

Trvá mi několik minut, než se zmůžu ke slovu. Musím vymyslet takovou výmluvu, aby ji už nikdo neprokoukl. Mezitím, co můj mozek jede na 200 % a začíná se pomalu zavářet, v místnosti, kde jsem je hrobové ticho. Jak se říká, bylo by slyšet, i kdyby spadl špendlík na zem.

,,Tak já se ti tedy přiznám Tony." řeknu nakonec trochu smutně ,,Dostala jsem od Furyho za úkol sledovat prezidentskou kampaň. Je to kvůli případnému odstranění Odinsona." vyslovím svoji na rychlo vymyšlenou výmluvu a doufám, že ji Tony neprokoukne.

,,Prosímtě, neprozrazuj to nikomu, nebo mě S.H.I.E.L.D. nechá zabít." přehnaně dramatizuji situaci, aby to vypadalo, že jsem velmi zoufalá a zaskočená. Nasadím při tom takový obličej, že bych mohla konkurovat Amber Heard. I když...

,,Aha" odpoví po několika minutách přemýšlení Tony ,,Díky, můžeš jít." Otočím se tedy k odchodu. Ujdu však jen jeden krok a Stark opět promluví.

,,A Wando..." nedořekne větu. Rychle se za ním otočím a nasadím ustaraný výraz. ,,Ať už ti tam Odinson napsal cokoli, dávej si na něj prosím pozor." poprosí a věnuje se dál svému telefonu. Na tváři se mi objeví lehký úsměv.

Nikdy jsem nevěděla, jak je park, který také patří k sídlu Avengers, krásný. Je přímo úžasný. Tolik krásných stromů, keřů a květin jsem snad nikdy v životě neviděla. Připomíná mi to sokovijské lesy plné jehličnatých stromů a krásně zpívajících ptáků. S Pietrem jsme si do nich rádi chodívali hrát. Byla to zábava. Sbíraji jsme maliny nebo borůvky, stavěli domečky z mechu a listí nebo hráli na schovávanou. Byli jsme mladí a hlavně šťastní.

Měli jsme i oblíbenou mýtinu, kam jsme si chodívali hrát. Rostly tam sedmikrásky a k malé studánce chodila pít nejrůznější zvířata. Zpoza křoví jsme je pozorovali. Bylo to lepší než koukat se na televizi. Viděli jsme je naživo, a kdybychom chtěli, mohli jsme udělat pár kroků a pohladit si je.

Pietro by to jistě zvládl. Už když byl mladý, byl velmi rychlý, dokonce nejrychlejší z Sokovie. Miloval rychlost. Rád jezdil na kole z kopce. Několikrát se mu to však vymstilo. Kolikrát přišel domů s odřenými koleny, nebo potlučenou hlavou. Ach, jak jsem se o něj bála, když jsem ho viděla celého od krve. Nikdy však nebrečel. I když měl sebevětší zranění, byl statečný a neukápla mu ani jedna slza.

Já taková nebyla. Pořád jsem plakala, i když se třeba nic moc nestalo. Byla jsem takový uplakánek. Naštěští mne život naučil, že pláčem se nic nespraví. Ztráta rodičů, domoviny a Pietra mne vycvičila. To je taky důvod, proč už moc nepláču, jen občas když mne něco opravdu zasáhne přímo do srdce. Zkrátka, pokud k Vám život není přívětivý, někde tam uvnitř vás se něco zlomí a připraví vás to i na ty největší bolesti, které vás kdy můžou potkat.