Marionette - [Wanda & Loki FF]

I.

Sedím na posteli ve svém pokoji. Koukám jak kapky vody líně stékají po skle. Malý deštík začal sotva před čvrt hodinou, ale i tak se z okapů hrne spoustu vody. Bylo už na čase.

Krajina byla už dlouho bez vody a rostliny ji jistě potřebovaly. Nikdy jsem se moc v zahradnictví nevyznala, ale přesto to vím. To ví každé malé dítě!

Přemýšlím o všem možném, hlavně o Pietrovi. Už to je měsíc, co proběhla bitva v Sokovii.

Pořád mám tu jednu chvíli před očima. Chvíli, kdy se mi změnil život. Když mi umřeli rodiče, byla jsem ještě dítě. Tehdy mi nedošlo, že už se nevrátí. To byl možná důvod, proč jsem ani moc nebrečela.

Teď to ale bylo jiné. Teď už jsem dospělá a moc dobře vím, že už Pietra nikdy neuvidím. Kromě mých nočních můr samozřejmě.

Noc co noc sním tentýž sen. No, sen bych to úplně nenazývala. Spíše noční můru...

Z mého přemýšlení mne vytrhne Vision, který vstoupí do mého pokoje. Kupodivu dveřmi.

,,Promiňte slečno Maximovová, ale pan Stark potřebuje, aby jste se okamžitě dostavila do zasedací místnosti. Prý Vám něco potřebuje říci." oznámí mi červený robůtek svým příjemným hlasem.

,,Jistě, vyřiď, že hned jdu." odbyji ho a dál pozoruji kapkami poseté okno. Vision se otočí na podpatku a odejde. Znovu se ponořím do přemýšlení. Kde že jsem to skončila??

Nestihnu však ani najít konec mé předchozí myšlenky a do pokoje vtrhne kapitán Rogers. Steve je moc milý člověk, který se o mě, ze všech členů Avengers, asi nejvíc zajímá a stará. Není to tak, že bych se mu líbila, ale spíše se mnou soucítí. Jsem za to ráda.

,,Wando, ahoj. Byl tu už Vision." ptá se kapitán. Nechápavě se na něj kouknu. Však se s ním musel srazit ve dveřích!

,,Ano, proč se ptáš?" zeptám se ho. Steve se lehce usměje a sedne si vedle mě na postel.

,,Jen, jestli ti řekl..." nedořekne větu a zvědavě na mne pohlédne. Zvednu svůj zrak k jeho obličeji a pokusím se o úsměv. Trochu nadzvednu obočí, abych naznačila, že čekám co mi řekne.

,,Jsi dnes nějaká smutná." konstatuje ,,Co se stalo?" zeptá se mne kapitán. Povzdechnu si. Nechci o tom mluvit.

,,Nic." špitnu a hned nato přilepím na svůj obličej nevinný úsměv. Steve ale moji lež prokoukne.

,,Zase myslíš na Pietra, že?" položí řečnickou otázku. Při vyslovení jména mého milovaného mrtvého bratříčka mě píchne u srdce. Mlčky přikývnu a sklopím zrak k zemi. Steve mi s povzdechnutím položí ruku na rameno a soustrastně se usměje.

Po chvíli se nadechne, chtíc něco říci, ale jeho pokus přeruší červený robůtek, který zase proletí zdí. Oba se na něj podíváme.

,,Visione, kolikrát jsem ti říkala, aby jsi chodil dveřmi?" zeptám se ho unaveně. Už mě nebaví mu to pořád opakovat. Robot se zarazí a provinile skloní hlavu.