Marionette - [Wanda & Loki FF]

XV.

Proč jsem sem chodil?! Neměl jsem. Byla to velká chyba.

Nervózně přešlapuji na chodbě. Čekám, až vyjde čarodějka z pokoje a budu si s ní moci promluvit.

Zvládnu to ale? Ne, určitě ne! Jakmile ji znovu uvidím, všechen vztek ze mne vyprchá a já nebudu vědět, co mám říct.

Naštěsí, jak už jsem měl možnost zjistit z její mysli, Wanda vstává brzy....většinou, takže tu snad nebudu čekat věčně. Pohodlně se opřu o zeď vedle dveří jejího pokoje a čekám dál.

Po několika minutách uslyším z jejího pokojíku kroky, a hned nato se otevřou dveře vedle mne. Maximovová stihne udělat jen jeden krok. Hned jak vykročí z jejího pokoje, chytnu ji za ruku a přimáčknu ke zdi. Zase. Nevím proč, ale tohle je můj nejoblíbenější způsob získávání informací. Vždy svoji obět zatlačím tzv. do kouta a cítím tak, že opravdu já jsem ten, kdo má vše pod kontrolou. Navíc mi moje kořist nemůže utéct, což je jedna z výhod tohoto způsobu.

Wanda se ani nebrání. Lehce vydechne a pohlédne mi přímo do očí.

A to je přesně ten moment, který jsem očekával. Ten při kterém ze mne všechen vztek opadá a zbyde ten zvláštní pocit, který nedokážu identifikovat. Můj mozek si zase začne dělat co chce. Místo toho, abych jí začal vysvětlovat důvod mojí návštěvy, nebo ji dokonce vyhrožovat, na ni jen nevěřícně koukám. Jako...jako...jak bych to popsal. Jako rodič, který chce seřvat dítě, za to, že nedojedlo oběd, ale ono mu nakreslilo krásný obrázek. Asi nějak tak.

Po nějaké chvíli se konečně zmůžu na slovo. Oklepu ze sebe ten neznámý pocit a lehce se zamračím.

,,Jak sis mohla dovolit, hrabat se mi v mysli!" řeknu hrdě. Wanda nasadí uražený výraz a povzdechne si.

,,A jak bych asi mohla ty chytrolíne? Mám na sobě pořád ten omezovač schopností, nebo jsi zase zapoměl?!" odpoví mi trpce. Na její tváři se objeví grimasa, kterou nedokážu identifikovat. Její výraz je něco mezi úsměvem a zároveň rozhněvanou tváří. Vlastně to ani nedokážu popsat.

Poté se konečně zamyslím nad významem jejích slov, které jsem nelehce pochytil. Dojde mi, že jsem absolutní tupec, a že malá čarodějka má naprostou pravdu. Opět se začnu proklínat, že jsem si to lépe nepřipravil a nepromyslel.

Co mám teď udělat? No, do pěkně trapné situace jsi se to dostal, Odinsone! Výborně!! Ale, jak z ní teď ven? Co mám sakra udělat! Nechci se té čarodějce omlouvat! Vlastně ani nemusím. Ale....

Můj mozek jede na plné obrátky. Úplně slyším, jak se mi v něm točí všechna ta ozubená kolečka.

Pak ale znovu pohlédnu, do těch čarodějčiných očí, které jsou na mne stále upřené. Jsou jako dvě studny, a já se v nich začínám pomalu topit. Moji mysl ten pohled úplně vykolejí. Přestanu myslet a jen hledím na Wandu. Nemůžu od ní odtrhnout oči.

Ani si neuvědomuji, že se naše tváře začali pomalu přibližovat k sobě. Můj stisk na pažích Maximovové lehce zeslábne. Místo toho se moje ruce přesunou k jejímu pasu.

Její tvář se stále přibližuje. Už dokonce cítím její klidný dech na mé tváři. Po chvíli se naše rty setkají. V tu chvíli zapomenu na všechno kolem. Na všechny problémy, na všechna rizika, na celý svět. V tento okamžik se můj mozek soustředí jen na ni.

Zatímco moje ruce obepínají její boky, a přitáhnou jí ke mně blíž, čarodějčiny paže se zvednou a její drobné prsty mi lehce zajedou do černých vlasů.

V tu chvíli mi konečně dojde, že tohle jsem už chtěl udělat už dávno. Vždy, když jsem byl poblíž ní, cítil jsem to podivné jiskření mezi námi. Bylo to jako by se moje magie chtěla stůj co stůj setkat s tou její.

Ani nevím, jak dlouho tento moment trval, jak dlouho jsme tam takhle stáli. Vlastně jsem nad tím ani nepřemýšlel. Bylo mi to jedno. Najednou mě nezajímalo nic ani nikdo, kromě ní. Jako by se svět kolem nás zastavil.

Nakonec ji od sebe lehce odstrčím. Udělám krok vzad, aby mezi námi vznikla menší mezera. Čarodějka na mne opět upře svoje krásné oči. S tázavým pohledem mne pozoruje. Nevím co říct, nebo co udělat. Na jazyk se mi dostane věta, kterou snad můj mozek musel vymyslet, když byl dost opilý. Bohužel ji i vyslovím.

,,Potřebuji tě na další akci v Chicagu." oznámím Maximovové. Slovo potřebovat je pro tuto chvíli dost vystihující. Kdyby na té akci nebyla, asi bych se zbláznil. Zvlášť po tom, co se stalo před chvílí. Alespoň tam pro mě bude nějaká zábava.

Wanda mlčky přikývne. Nejspíš je ještě dost překvapená z mého příchodu (a z toho co se stalo po něm), a tak se nezmůže na jediné slovo. Lehce se usměji.

,,Dobře, jen si půjdu zabalit nějaké věci s sebou." odpoví po chvíli ticha Maximovová a odejde do svého pokojíku.

Opřu se o dveře, kterými prošla, zakloním hlavu a zavřu oči. Přehrávám si v mysli ten jeden okamžik, který se před několika minutami stal. Poté se mi opět v mysli objeví ona. Vidím ji naprosto živě. Dlouhé rezavé vlasy, růžové plné rty a kouzelné žluto-zelené oči. Je jako ten nejkrásnější obraz.

_____________________

Po několika minutách se konečně otevřou dveře. Na chodbu vejde čarodějka, oblečená do krátkých letních šatů. Nenápadně si ji prohlédnu a lehce se usměji. Wanda za sebou zabouchne dveře a popotáhne si přezku černého batohu, který jí visí na zádech.

Otočím se a na chodbě vytvořím jednoduchý, zeleně zářící portál, který vede zpět do hotelového pokoje v Chicagu. Projdu magickým kruhem a ohlédnu se. Maximovová pořád stojí na druhé straně portálu a udiveně na mne hledí.

,,Tak pojď!" pobídnu jí. Tím čarodějku probudím z jakéhosi prazvláštního tranzu a ona nesměle projde zeleným kruhem. Ten se za ní okamžitě zavře. Posadím se na dřevěnou židli, stojící u jídelního stolu a pokynu Wandě, aby udělala to samé. Ta se chvíli rozmýšlí, ale poté se nakonec posadí naproti mně.

Opět na mne upře svoje magické oči. Sklopím pohled. Nechci jí znovu podlehnout, ne teď. Je ticho. Hrobové a lehce trapné. Je slyšet jen hukot aut jezdících na silnici pod hotelem. Nevím jak začít, a nechci udělat stejnou chybu jako předtím, takže to začnu promýšlet.

Vlastně, když ji vezmu s sebou na tu akci, nic se nestane. Takže to je v pořádku. Možná, že mne tam bude svojí přítomností trochu rozptylovat, ale to přece zvládnu.

Zhluboka se nadechnu a začnu Wandě vysvětlovat, o co vlastně jde.

,,Byl bych rád, kdyby jsi se mnou šla na jednu akci. Je to můj poslední velký volební meeting a já chci aby jsi viděla, jak probíhá. Zkrátka se tam jen budeš bavit a potom mi řekneš, jak se ti to líbilo." dokončím vysvětlení a udělám malou pauzu, aby si to mohla Maximovová rozmyslet. Lehce se začnu obávat, že nebude souhlasit. ,,Tak co, půjdeš tam se mnou?" zeptám se naléhavě.

Čarodějka chvíli přemýšlí. Zdá se mi, že váhá nad tím, jestli to má přijmout. Začnu se ještě více strachovat, že odmítne a řekne, že mne už nechce nikdy vidět. Vlastně bych se jí ani nedivil. Po tom všem, co jsem jí udělal....

Mé myšlenky plné obav však přeruší klidný hlas Maximovové.

,,Ano, půjdu." řekne s tím nejmilejším úsměvem. Udělá mi to takovou radost, že ji chci obejmout. Naštěstí se mi podaří mou šílenou mysl zklidnit a přesvědčit o tom, že by to bylo velmi nedůstojné. Začínám přímo žasnout nad tím, jaké šílenosti dokáže můj mozek vyprodukovat.