Marionette - [Wanda & Loki FF]

XXIV.

Pohled Wandy:

Osud je jen ve tvých rukou! Myslím tím, že by bylo dobré, kdyby všichni zapoměli. Ta slova pořád zběsile putovala mojí myslí. Loki si opravdu myslel, že bych byla schopná vymazat mysl mých přátel, mé rodiny?! To snad ne. Neskutečně mne rozčílilo, když mi Tony řekl, jak to ve skutečnosti bylo se sluhy černovlasého boha. Myslela jsem si, že pro něj pracují, protože mu věří, tak jako já, ale oni byli vyrváni z náruče svých rodin a donuceni plnit jeho rozkazy. Jak kruté...

Ještě horší bylo však uvědomění, že jsem jeho loutkou byla i já. Nejenom galantní stařík, nebo protivná sekretářka, ale dokonce i já. Bůh neplechy celou tu dobu tahal za nitky tak, abych dělala přesně to, co chtěl. Nebyla to jen náhoda.

Vzpomněla jsem si na směšný plakát na budově sídla Odinsona. Když jsem pohlédla do těch zelených očí, něco, nebo spíš někdo se mi pokusil dostat do hlavy. Došlo mi, že těm, co mají slabší mysl, by se asi nepodařilo uniknout svodům prazvláštních kouzel a mohli by se tak ocitnout pod jejich kontrolou.

Najednou mi začalo vše zapadat do sebe. Vše jsem konečně pochopila a litovala jsem svojí náklonnosti k Lokimu.

,,Je to pravda?!" zeptám se, poté co mi Stark sdělí děsivé informace o Lokiho sluzích a služkách. Svou tvář upírám do té Odinsonovi. Doslova ho propaluji pohledem. Chci znát pravdu.

,,Ne, nebo vlastně ano - je to složité." odpoví až skoro nešťastně král Asgardu. Uslyším lehké uchechtnutí, které patrně nepatří nikomu jinému než Tonymu. Pohlédnu tedy na vysmátého miliardáře.

,,Myslím, že na tom není vůbec nic složitého." podotkne a udělá kratší odmlku ,,Jen se tady slečně Maximovové přiznejte. Řekněte jí to do očí." vyzve Odinsona. Thorův bratr však jen sklopí pohled a nic neříká. Z toho tedy usoudím, že má Stark pravdu. Krev v mých žilách se mi začíná vařit a v prstech cítíl vybrování magie, která se zuřivě snaží dostat ven.

,,Takže ty jsi mi celou tu dobu lhal a jen jsi mne využíval?!" přeruší ticho moje řečnická otázka. Jakmile vyslovím jediné písmeno této věty, Lokiho pohled ke mně opět bleskově vystřelí. Poté ale pochopí význam této věty a znovu sklopí pohled.

Čekám na jeho odpověď. Všichni na ni čekají. Sice byla moje otázka řečnická, ale i přesto na ni chci znát odpověď.

Najednou ucítím, jak si magie pohrává s pramínky mých vlasů. Zvedá je, točí s nimi. Do očí se mi nahrne červená barva. Konečně mi dochází proč. Moje emoce mají dost velký vliv na to, co bude rudá magie dělat.

Vztek se mi nahrne do žil a prsty mi obalí šarlatové obláčky magie. To stejné se stane s mými duhovkami. Magie mi chaoticky rozvíří vlasy a já se začnu modlit, abych nikomu nic hrozného neprovedla.

Odinson konečně zvedne hlavu. Na jeho tváři spatřím pro mne velmi známou grimasu - strach. To mi dodá odvahu, abych udělala to, na co se zrovna chystám.

,,Wando, prosím nedělej to! Ještě se stane něco špatného a věř mi, když ti řeknu, že toho budeš později litovat!" poprosí král Asgardu, který zřejmě prokoukl můj plán. Magie se rozpíná vzduchem kolem mne.

,,Díky za tvé obavy," řeknu a pomalu zvedám svoji pravou ruku nahoru, až je přibližně ve výšce mých ramen ,,Ale nemusíš mi říkat, co mám a nemám dělat."

Na krku mi zapraská omezovač schopností. Ruka se mi pohne směrem k místu, kde je kovové kolečko přichyceno. Prsty se dotknou chladného kovu a jednoduše ho z kůže sundají. Poté se moje ruka dostane do původní polohy, kde před chvílí byla. Záměrně ji tak chvíli nechám, aby si mohl Odinson prohlédnout rozbitý železný kroužek a viděl, že už je naprosto bezbranný a nemůže mne nijak ovládat. Poté se mé prsty pohnou a doslova vystřelí kovové kolečko. To zasviští vzduchem a tiše dopadne do měkké trávy.

Na tváři Thorova bratra se pořád drží strach. Je vykulený z současné situace. Kdo by ale nebyl? Ještě včera měl vše perfektně pod kontrolou a dnes se jeho karty obrátily proti němu samotnému.

Ani si to moc neuvědomuji, ale vztek se mnou dokonale manipuluje. Nemám kontrolu nad svou magií ani nad svým tělem. Jako by ta hodná a milá Wanda odešla, a nahradila ji vztekem naplněná a raněná čarodějnice, stejně jako se to stalo na poslední akci, kde jsem se s Odinsonem poprala, než odjel na svoje velké volební turné.

Moje ruka vystřelí vpřed, červená magie obalí Lokiho tělo a zvedne ho tak půl metru nad zem. Černovlasý bůh je jako v tranzu. Ani se nesnaží bránit, jen nechá, aby si moje nemilosrdná magie pohrávala s jeho tělem.

Vůbec nevím, co se děje, nebo co mám dělat. Snažím se znovu převzít kontrolu nad svým tělem, ale nedaří se mi to. Nejradši bych tohle celé zarazila a vyříkala si to v klidu, bez zbytečného bojování, ale prostě to nejde. Říkám si, že bych se tohoto mého horšího já měla do budoucna zbavit.

Rozhlédnu se kolem sebe. Avengers vyděšeně stojí a koukají na divadlo, které se odehrává před nimi. Nedivím se jim. Zřejmě tohle vidí poprvé v životě a nevědí tak, co mají dělat.

Já ale nechci řešit moje soukromé věci před zraky mých přátel. Proto se rozhodnu přesunout se někam jinam.

Moje ruka se tedy nepatrně pohne zpět k mému tělu a poté prudce dopředu. Tím magie odhodí boha neplechy daleko dopředu na travnatou plochu, která se tam rozprostírá. Ještě než jeho tělo dopadne, mávnu rukama a rudé obláčky mne vymrští vzhůru tak, abych dopadla asi pět metrů od ležícího Lokiho.

Hned jak se má chodidla dotknou země, karmínová vlna uhladí nejbližší stébla trávy.

,,Řekl jsi mi, že ti můžu věřit, že ti na mně záleží, ale teď už jsem konečně pochopila, že jsem pro tebe byla vždy jen obyčejná loutka." skoro zakřičím na ležícího Odinsona, zatímco k němu sebevědomě kráčím. Vítr si pohrává s sukní mých černých šatů, v ruce mi zaří rudé obláčky a oči hledají náznak dalšího strachu v bohově tváři. Bohužel ho najdou.

Vidím ho. Loki se na mne zdrceně a zároveň vystrašeně kouká. Cítím, jak pocit obrovské viny zaplňuje jeho a dokonce i mou mysl.

Spatřím také, že Odinsonovi z nosu teče tenký potůček rudé kapaliny. Trochu se díky tomu zarazím, ale i tak se to snažím ignorovat.

Zastavím se necelé dva metry od něho a přemýšlím, co udělat. Zvláštní ticho přeruší bohův mírný hlas.

,,Wando," osloví mne nejdříve ,,je mi líto, že si myslíš to, co si myslíš. Nikdy jsem nechtěl aby to takhle skončilo, ale nejspíše musí. Asi je někde v knize osudu napsáno, že se tohle musí stát." udělá krátkou odmlku, aby svému sdělení dodal jistou dramatičnost ,,Jen chci, aby jsi věděla, že je mi to doopravdy líto." dokončí větu a vzhlédne k nebesům.

V jedné sekundě si říkám, co to dělá, ale hned v té druhé mi to dojde. Zničeho nic se objeví duhové světlo. Září tak moc, že si musím zakrýt oči, abych neoslepla. Připomene mi to moje setkání s kamenem mysli.

Světlo pohltí pomláceného Odinsona a za několik vteřin zase zmizí.

Překvapeně tam zůstanu stát. Nevěřím, co se v posledních minutách stalo, a hlavně, co jsem udělala. Moje nohy mne zradí a já dopadnu na kolena, jako kdybych se chtěla modlit. Pokorně skloním hlavu k zemi a po tváři mi sjede osamělá slzička, která mi připomene, že mi Loki přece jen nebyl úplně lhostejný. 

PS: Tohle ještě není poslední kapitola ;-)