Marionette - [Wanda & Loki FF]

VI.

Pohled Lokiho:

Stojím před dlouhým zrcadlem a spokojeně si prohlížím svůj odraz. Přemýšlím nad tou malou čarodějkou, nad dnešním dopolednem stráveným s ní. Opět se mi před očima objeví její důvěřivý úsměv. Proč ho mám pořád uložený v hlavě?! Připadám si tak bezmocný, když její obraz nemůžu dostat z hlavy.

Zaženu vzpomínku na ni pryč, do nejtemnějšího zákoutí mé mysli, ale pořád musím přemýšlet nad tím, jak je možné, že se mi do mé mysli dostala zrovna ona. Proč zrovna tahle malá čarodějka?! Potkal jsem už mnoho dívek, jak na Asgardu, tak zde na Zemi, ale ještě nad žádnou z nich, jsem tak moc nepřemýšlel.  

Poté si vzpomenu na to, jak jsem jí schválně řekl špatný čas, aby přišla včas. Usměji se. Když jsem jí dnes ráno prohledával vzpomínky, všimnul jsem si jejích pozdních příchodů. Jen dvakrát v životě se jí podařilo přijít včas. Jak hloupé. Takové chyby jí připravily o spoustu milovaných věcí. Jak se totiž říká: Přesnost je výsada králů, takže já jako asgardský král přesný musím být. A byl bych velice nerad, kdyby můj na minuty přesný plán překazila nějaká nespolehlivá midgarďanka, která pořád chodí pozdě.

Otočím se a přímo přede mnou stojí můj věrný sluha Frank. Zírá na mne svýma zelenýma očima. Jejich barva ovšem není přírodní. Jeho dříve modré oči obarvila moje smaragdová magie, stejně jako oči mnoha dalších mých sluhů a služek.

,,Už je čas pane." připomene mi. Přikývnu a naposledy si upravím petrolejově zelenou kravatu.

,,Jděte napřed, hned přijdu." odbyji ho. Frank se lehce ukloní a odejde. Posadím se do černého koženého křesla a ještě chvíli přemýšlím. Copak si asi ta malá holka vzala na sebe? vybaví se mi v mysli otázka, kterou hned začnu proklínat. Nesmím na ní myslet, prostě ne!!

_________________________

Na místo auto dojede půl hodiny před začátkem. Vejdu nanápadně do klubu tak, aby si mě všimlo co nejméně lidí. Interiér restaurace je vybavený docela luxusně, i když měl jsem již možnost navštívit lepší podniky, než je tento. Prostory jsou osvětleny fialovým světlem. Typická japonská restaurace. Vlastně ani nevím, proč by si někdo, jako je Elon Musk vybíral něco takového.

Pomalu kráčím po dřevěné podlaze a užasle si prohlížím prostory, ve kterých se zrovna nacházím. Po chvíli dojdu až k místu, kde měl dnes večer vystoupit můj nepřítel. Nachází se zde malé podium a několik stolů s židlemi pro Muskovi příznivce.

Udiví mě, že zde stojí pouze pár dívek povídajících si jistě o nějakých nesmyslech. Tyto slečny mne ale nezajímají. Očima hledám svého zatím nejmocnějšího spojence. Konečně ji spatřím. Nejistě stojí na opačné straně sálu a dívá se na fialově osvětlené podium. Nepatrně se usměji a vydám se směrem k ní tak, abych k ní přišel zezadu a mohl ji tak překvapit.

,,Něměla byste tu být bez doprovodu, madam." řeknu jí ,,Ještě se Vám něco stane." dokončím ironicky starostlivou narážku a nasadím svůj typický výraz. Čarodějka se pomalu otočí a na její tváři spozoruji malý náznak úsměvu, který ve vteřině zase zmizí. Nemyslím si, že je ráda, že mě vidí, takže tuto grimasu ignoruji.

Prohlédnu si ji od hlavy k patě. Čarodějká má na sobě uplé vínové šaty, na hlavě amatérský, jistě ve spěchu vytvořený účes a v ruce drží malé černé psaníčko. Nevypadá špatně. Všimnu si i jejího obyčejného, a nejspíš bezceného náhrdelníku. Spokojeně pokývám hlavou.

,,Vypadáte úchvatně." dostanu ze sebe nakonec ,,Posadíme se?" zeptám se a ukážu k volnému stolu se dvěmi židlemi. Maximovová kývne hlavou a ladně se posadí na židli z tmavého dřeva. Rukama si uhladí svoje červené šaty a poté mi pohlédne přímo do očí. Odvrátím od ní pohled a zaměřím svoje oči na jídelní lístek ležící na stole.

,,Přišla jsi včas." vyslovím po chvíli větu a tím zničím to otravné ticho, které tu panuje. Wanda na mě nechápavě pohlédne. Vím, o čem teď přemýšlí. Nemusím jí ani číst myšlenky.

,,Nemyslím si." odpoví ,,Neříkal jsi náhodou, že začátek je v šest hodin?" Trochu trpce se uchechtnu. Čarodějka se zatváří ještě více zmateně.

,,Ano...lhal jsem. Nějak jsem tušil, že by jsi přišla pozdě, takže jsem ti schválně řekl špatný čas a to hodinu před začátkem." přiznám se nakonec a trochu se zasměji. Nevím proč, ale líbí se mi, když jsou lidé zmatení a nevědí co se děje. A hlavně když to vím jen já a můžu se jim vysmát do tváře.

,,Jistě." odpoví dívka sedící naproti mně. Z tónu jejího hlasu poznávám, že je trochu naštvaná. Udiví mě to. Obyčejně, při těchto situacích se člověk, kterého jsem napálil, začne smát. Ona ale ne. Ona je jiná a není to jen kvůli magii, která ji koluje v žilách. Není stejná jako nudné asgarďanky, nebo až moc jednoduché midgarďanky. Z téhle malé čarodějky přímo srší vznešenost a nepoddajnost. Možná je to kvůli Avengers, možná kvůli její minulosti. Kdo ví...

Nenápadně se rozhlédnu po sálu. Je zpola prázdný. Nespokojeně oddechnu. Nechci se mi tu sedět. Zvednu se a zamířím si to ke vchodu do zákulisí podia. Maximovová se stejně tak zvedne ze židle a vyrazí za mnou.

,,Počkej, kam jdeš?" zeptá se mě tiše. Otočím se na ní a pohlédnu do jejích zeleno-žlutých očí okořeněných trochou červené barvy, kterou jí do nich přidává její magie.

,,Kam asi? Připravit se na svůj proslov." odbyji ji krátkou a hořkým tónem vyslovenou odpovědí. Ona však neustoupí, jako by to udělala jiná.

,,A co mám dělat já?" zeptá se. Hraně si povzdechnu.

,,Ty se laskavě usaď támhle na židli a počkej na můj pokyn. Pak už víš co dělat." odpovím jí rázně a zabouchnu za sebou dřevěné dveře.

Tak, a co teď? Co tady mám jako dělat. Mohl jsem být alespoň ve společnosti té malé čarodějky. Zábava s ní sice moc není, ale co. Teď jsem tady sám, bez jakékoli pozornosti. Nikdo si mě nevšímá, nikdo mě neobdivuje nebo mi netleská. Jak nudné.

Místo toho, abych si doopravdy začal připravovat svůj proslov se projdu po malých a na mne dosti stísněných prostorách zákulisí. Nachází se zde spousta paruk a kostýmů. Musím počkat, až se v sále shromáždí více lidí. S tou hrstkou, co se tam momentálně nachází bych to moc daleko nedotáhl.

Pohodlně se tedy uvelebím na malém, ale i přesto pohodlném křesílku. Rozhlížím se kolem. Přede mnou se nachází malý stolek s zrcadlem. Leží na něm starobylá truhlice. Otevřu ji a naskytne se mi pohled na množství náušnic, prstenů a náramků. Nejvíce mne zaujme stříbrný prsten s výrazným rudým kamenem. Vzpomenu si na Maximovovou.

Vytáhnu šperk z truhlice a prohlédnu si ho zblízka. Obdelníkový rubín je obmotán stříbrným proužkem a díky němu i připevněn ke kovově šedému kroužku. Stříbrná čast prstenu je navíc ozdobena vyrytými ornamenty. Klenot se mi líbí a tak si ho, i přesto že nemá nejspíš žádnou hodnotu strčím do kapsy na horší časy. 

Poté si znuděně povzdechnu. Jak dlouho tady ještě budu čekat?!