Marionette - [Wanda & Loki FF]

XIV.

O dva měsíce později...

~~~~~

Pohled Lokiho:

Je večer. Na nebi září miliony malých světel. Sedím v černém koženém křesle v Chicagském hotelu. V ruce držím stříbrný kroužek na prst s majestátním rubínem. Už nejmíň půl hodiny si tento šperk prohlížím.

Nemůžu ho dát z ruky. Vždy když ho odložím na stolek, hned na něj upřu pohled a vezmu si ho zpět. Jako by mě ten prsten přitahoval.

Bohužel asi vím proč. Tento krásný klenot mi totiž připomíná ji. Vždy když ho držím v ruce začnu na ní myslet. Na tu čarodějku. Už jsou to dva měsíce, co jsem ji naposledy viděl. Zmátla mi mysl. Už dávno před tím.

Od první chvíle, co jsem ji potkal na ní nemohu přestat myslet. Nevím, jak se tomu říká, ani jestli to vůbec nějaké pojmenování má. Zakazuji si myslet na ní, ale můj mozek si dělá co chce. Vždy u toho cítím mu prokletou bezmoc.

Poslední dobou, co jezdím po celých USA už nemůžu ani spát. Moje mysl odmítá jen na chvíli přemýšlet nad něčím, nebo někým jiným než nad ní. Je to hrozné.

Zvednu se z křesla a přesunu se na pohodlnou hotelovou postel. Několik minut ještě přemýšlím, ale nakonec se mi asi podaří usnout.

Stojím na pustině. Pode mnou cítím jemný travnatý koberec. Rozhlédnu se. Je sice šero, ale i přesto vidím nedaleko mne starý nižší strom. Jelikož tu nic jiného není, než tato rostlina, rozhodnu se k ní dojít. Líbí se mi, jak tajemně toto místo působí.

Po chvíli pomalé chůze konečně dojdu až k tomu starému dubu. Vzhlédnu k jeho koruně. Je mohutná, posetá listy. Chybějí tu ale nějaké plody. Bez nich mi tento strom přijde prázdný.

Obejdu jeho mohutný kmen a naskytne se mi tak pohled na kamený podstavec, na kterém spatřím starou knihu, zabalenou do tmavě hnědých desek. Jsou na ní vyryté nějaké zvláštní ornamenty, nejspíš runy, které jsem ale nikdy v životě neviděl. Udiví mě to, protože jsem dost zkušený čaroděj a měl už bych znát všechny druhy těchto znaků.

Všimnu si i lehké šarlatové záře kolem knihy. Chvíli váhám, ale poté ke svazku natáhnu ruku a otevřu ho na první straně. Do očí mne praští ostré bílé světlo. Musím dokonce přivřít víčka. Po chvíli znovu otevřu oči a naskytne se mi tak pohled na trochu zašlou, ale i přesto krásnou a bohatě zdobenou knihu. Na okrajích stránek jsou namalované nejrůznější obrazce, které dokonale zvýrazňují zlatý text, napsaný uprostřed stránek. Odhodlám se ke čtení.

Loutka

Jako listí ve větru,

houpe se loutka na provázcích z bavlny.

Chtěla by utéct pryč,

nesnaží se však ani.

Ví, že její věznitel

nikdy to nedovolí.

Tak jen čeká,

až zachrání ji kdokoli.

Co když jí nikdo nepomůže?

Co když na to zbude sama?

Podaří se té malé loutce,