Marionette - [Wanda & Loki FF]

II.

Pohled Lokiho:

Sedím na asgardském trůně a v ruce třímám odinovo kopí. Je to takový tupec! Předat vládu mně. Ale neměl na výběr, jinak by se provalilo, že nejsem jeho syn, nýbrž syn té modré zrůdy, která byla naštěstí už po smrti.

Dobře si pamatuji den, kdy jsem to zjistil. Avery byla na Midgardu, stejně jako Thor. Stačilo už jen zjistit, jak se dostat k trůnu. Nemohl jsem přemýšlet, moje mysl se tehdy zdála jakási zaplněná. Rozhodl jsem se, že se půjdu projít po paláci. Moje myšlenky mne dovedly až do zbrojnice. Při pohledu na tu modrou mrazivou skříňku jsem si vybavil Avery. Když se tehdy dotkla té truhlice, zmodrala ji ruka a ukázal se tak její pravý původ. Uchechtl jsem se. Byla tak naivní.

Jen tak na tu truhlici sáhnu. Co ale nevidím! Prsty mi začnou lehce modrat. Rychle ucuknu. Co to sakra bylo?! Zkusím se skříňky dotknout znovu, tentokrát oběma rukama. Do rukou se mi okamžitě nahrne modrá barva. Tentokrát ale neucuknu. Nechám modrou barvu dojít až do mého obličeje, až mi dokonce zčervenají oči.

,,Zadrž!" uslyším hlas Odina. Po chvíli se zmůžu ke slovu.

,,Jsem prokletý?" zeptám se ho trochu roztřeseným hlasem.

,,Ne" odpoví jednoduše. Chci zjistit pravdu, a tak se ptám dál.

,,Tak co jsem?" Malinko zvýším hlas.

,,Můj syn." zodpoví mi otázku, ale ne tak, jak bych chtěl. Pomalu pustím truhlici a otočím se na svého otce. Odin spatří mou modrou tvář a v důsledku toho trochu ucukne, jako by chtěl utéct. Utéct před pravdou.

,,A co ještě, otče?" řeknu mu pohrdavě. Nejspíš ho to velmi znepokojí, protože nic neříká. Pomalu, ale sebevědomě se vydám jeho směrem.

,,Ten den jsi si z Jotunheimu neodnesl jen tu truhlici, že ne?" pokračuji ve svém vyptávání.

,,Ne" odpoví zklamaně a sklopí zrak k zemi. Poté se na mne ale znovu podívá a konečně začne říkat něco, co já ocením.

,,Když bylo po bitvě, šel jsem do chrámu..." na chvíli se odmlčí a já napjatě poslouchám ,,...leželo tam dítě, malé na potomka obrů, opuštěné a trpící, ponechané smrti...." další pomlka ,,...Laufeyův syn."

,,Laufeyův syn?!" zopakuji nevěřícně jeho slova. Hlavu mi zaplní miliony myšlenek.

,,Ano" potvrdí mi to Odin. Žilami mi pomalu začne proudit hněv a zároveň zoufalství. Mrazivý obr přece na asgardský trůn právo nemá!! Nevěřícně koukám na mého, teď už adoptivního otce.

,,Proč? Vraždil jsi Jotuny po stovkách, proč jsi mne ušetřil?" vyslovím myšlenku, ještě než začnu přemýšlet nad jejím významem.

,,Byl jsi nevinné dítě." odbyje mě rychle Odin. To mi ale nestačí.

,,Ne, měl jsi nějaký důvod, jaký?" snažím se nezařvat. Bohužel trpělivost mi dochází po tom, co na mne Odin jen provinile kouká a nevypadá, že by mi chtěl odpovědět.

,,Tak mluv!" neudržím se a zařvu na svého adoptivního otce. Ten se tím probudí z jakéhosi prazvláštního tranzu a konečně mi odpoví.

,,Chtěl jsem naše říše projednou spojit. Vytvořit alianci a nastolit trvalý mír...skrze tebe." řekne nakonec. Oči mi začínají pokrývat tenké vrstvy slané vody.

,,Cože?" zeptám se nevěřícně.

,,Ale teď už to není možné." dokončí svoje vysvětlení všeotec. Neskutečně mě to naštve. Vztek přebije smutek i zoufalství a začne se dost projevovat na mém hlase.