Marionette - [Wanda & Loki FF]

XIII.

Pohled Wandy:

Když ji někdo naštve, nepřej si ji potkat! řekl jednou jeden voják. To bylo tehdy, když jsme ještě byli spojenci Hydry. Slyšela jsem, jak si o mně povídají. Všichni si o mně povídali. Zatímco já byla v kleci, jako nějaké zvíře. Nechovali se k nám úplně nejlépe, a poté po nás ještě chtěli, abychom pro ně zabíjeli.

Až teď jsem pochopila, jací to byli hajzlové. Jen nás využívali. Ale jak řekli - když jsem naštvaná, nepřejte si mne potkat!! Věřte, že se svojí magii snažím držet na uzdě. Někdy mi ale puknou nervy a já to prostě nezvládnu. To se potom bojím sama sebe. Když se mi to stane, snažím se dostat co nejdál od lidí a hlavně od svých nejbližších. Nechci nikomu ublížit.

Je to velmi zvláštní pocit. Jako by moje tělo ovládlo mé horší já, naplněné vztekem, smutkem nebo nenávistí.

A jak vlastně probíhají moje výlevy vzteku, popřípadě i smutku?

Nejprve tu je nějaký podmět. Třeba Loki. Ten je toho ukázkovým příkladem. Ty pocity, které ve mně vyvolal, když jsme se pohádali jsou nepopsatelné. Mísil se ve mně vztek se smutkem. To byla dost nebezpečná směs.

Poté co mám podmět, zareaguji na něj. Většinou mě ještě před tím něco dorazí a já to už doopravdy nezvládnu. A tahle reakce přišla právě dnes večer.

Sedím na posteli a (zase) přemýšlím. Nevím jestli mám na tu dnešní akci dorazit. Oběma rukama svírám černo-zlatou škrabošku. Je posetá třpytkami. Lehce po ní přejedu prstem.

,,Mám tam jít?" zeptám se sama sebe. Když tam nepůjdu, jen dokážu Lokimu, že jsem moc slabá a nezvládnu se s ním poprat. Ne, takovou radost mu teda nedopřeju! Pevně se tedy rozhodnu, že se tam vydám.

Vezmu do ruky mobil a napíšu Tonymu zprávu, že odcházím pryč ze sídla Avengers.

Ahoj Tony, jdu do kina na nějaký nový film. Vrátím se až pozdě. W.

Doufám, že mu tahle výmluva bude stačit. Rychle na sebe navléknu rudé šaty, černý plášť a pro jistotu i černé rukavice. Na obličej si nasadím škrabošku a na krk pověsím svůj náhrdelník od Pietra. Jsem odhodlaná Lokiho nešetřit.

_____________________

O hodinu později:

Vlády nad mým tělem se konečně zase uchopí mé normální já, které alespoň trochu používá rozum.

Vidím, že už bych měla náš souboj ukončit. Nemůžu ho přece zabít!

Moje ruka prostě mávne a magie odhodí Odinsona asi metr ode mne. Polámaně se postavím na nohy. Pohlédnu na krále Asgardu. Zase se válí po zemi.

Trochu se bojím, že jsem mu udělala něco vážného. Když bych takhle odhodila nějakého obyčejného vojáka, minimálně bych mu zlomila několik kostí, néli hůř.

Vzpomenu si ale, že Odinson je přeci bůh, takže toho hodně vydrží. A taky že ano. Po chvíli se Lokiho hlava zvedne a znovu na mne upře své smaragdové oči. Nemůžu od něj odtrhnout pohled. Jeho oči už nejsou plné strachu, jako předtím, když na mne dnes poprvé pohlédl. Mají v sobě odhodlání. Takovou bojovnost. Vyčtu z nich, že se jejich majitel jen tak lehce nevzdá, a rozhodně se nenechá porazit. Lehce se nad tou myšlenkou usměji.

Nesmím tady jen tak stát, uvědomím si, pokazila bych celé tohle divadélko! Odtrhnu od Odinsona pohled a mávnu lehce rukama. Magie mne vymrští vzhůru, a já tak proletím stropem. Samozřejmě ho neprobořím hlavou, to by bolelo, nýbrž si nad hlavou vytvořím štít, který mou lebku chrání a strop prorazí za ní.