Marionette - [Wanda & Loki FF]

XVIII.

Pomalu otevřu oči. Okamžitě se mi do nich snaží dostat prudké sluneční paprsky. Moje ruka, která rychle vyletí k mému obličeji, jim to ale znemožní. Několikrát zamrkám a posadím se na postel. Pohlédnu vedle sebe. S dost velkým překvapením a také zděšením zjistím s kým jsem tuto postel přes noc sdílela.

V mozku se mi vybaví včerejší večer. Pomalu položím svoji ruku na obličej a tiše si povzdechnu. Pane bože, co jsem to udělala?!

Začnou se mi vybavovat vzpomínky, které bych nejraději hodila do koše. To ale nejde. V mysli žádný takový koš není. Nemůžete zapomenout ani na to, co chcete. Prostě to nejde. Ani nevíte, jak ráda bych zapoměla na některé pasáže mého života.

Znovu upřu svůj zrak na muže ležícího vedle mne. Zaujatě si prohlížím jeho havraní vlasy rozprostřené na bílém polštáři. Dojde mi, že takhle vypadá král Asgardu naprosto neškodně. Kdybych chtěla, mohla bych ho hned teď a tady zabít. Dříve bych neváhala ani minutu, ale teď...

Po chvíli upřeného zírání na boha neplechy se napomenu, že bych měla přestat. Odtrhnu od něj tedy pohled a posadím se na okraj postele. Rezavé vlasy mi dopadnou na holá záda. Z úplného nenadání zachvátí moji mysl nepříjemný pocit viny. Pocit, který bych vůbec nečekala, ale lehce jeho příchod chápu. Neposlechla jsem rady svého mozku a nějaký zvláštní hlásek v mém nitru mi říká, že toho budu později velmi litovat.

Raději se zvednu z postele a dojdu do koupelny. Cestou pořád přemýšlím o tom, co se v posledních 24 hodinách stalo.

________________________

Upravím si červeno-zlaté letní šaty, které jsem si před chvílí zpět oblékla. Opráším z nich neexistující smítka prachu a pohlédnu do velkého zrcadla. Vidím, že moje vlasy jsou už skoro suché. Prohrábnu si je rukou, a tím se provizorně učešu.

Poté si ale všimnu stříbrného prstenu ležícího na umyvadle. Zalíbí se mi jeho velký rudý kámen. Připomíná mi můj přívěšek pro štěstí, který pořád nosím. Vzpomenu si na svého zesnulého bratra. Ach, zase ty vzpomínky!

Opatrně uchopím rubínový šperk do ruky a zbízka si ho prohlédnu. Velmi se mi zalíbí. Drahokam se na světle krásně leskne. Nikdy jsem tak hezký šperk neviděla. Nasadím si ho na prst a ještě několik minut ho zkoumám.

Pomalu, zírajíc pořád na prsten nasazený na prsteníčku mé levé ruky, otevřu bílé dveře koupelny a vkročím na šedý koberec. Jsem tolik zaujatá klenotem na mém prstu, že ani nesleduji své okolí.

,,Víte, že krást se nemá." řekne velmi známý mužský hlas. Co nejrychleji zvednu hlavu a pohlédnu na Odinsona sedícího na posteli. Je znovu oblečený do svého typického obleku a na obličeji má lišácký úsměv. Zůstanu stát na místě jako přibitá.

,,Promiň, netušila jsem, že by tak krásný špek mohl patřit někomu jako jsi ty." odpovím a co nejrychleji se snažím servat prsten z prstu. Ani si neuvědomím, že jsem začala králi Asgardu tykat. V této situaci se to vůbec nehodí, proto se rozhodnu toho nechat.

,,Počkej, já jsem neřekl, že patří mně." upozorní mne Odinson, zvedne se a jde ke mně. Překvapí mě, že i on mi začal tykat. Usoudím tedy, že mu to nevadí. Konečně se mi podaří prsten sundat. Vezmu ho do pravé ruky a tu natáhnu k Lokimu.

Bůh neplechy ke mně dojde a vezme mi šperk z ruky. Ne však způsobem, jaký jsem čekala. Ne hrubě, jako by to udělal jiný. Jemně mi klenot vezme z prstů, uchopí moji levou ruku a zpět mi ho nasadí. Podivím se tomu.

Opět se ke mně dostaví ten úžasný hřejivý pocit. Chci Odinsona obejmout, ale mozek tuto myšlenku opět zatrhne. Nezbývá mi než upřeně pozorovat Lokiho tvář a čekat, co se stane.

Bůh neplechy pustí moji ruku a pohlédne mi do očí. Tentokrát ale naštěstí neucukne. Hledím mu do jeho zelených duhovek. Znovu si všimnu té trošky modré, která se v nich nachází. Nepatrně si skousnu spodní ret.

Pak se ale zase něco stane. Mé srdce začne zběsile tlouct, zatímco si mne Odinson přitáhne blíž, až se naše těla dotýkají. Jeho ruce se přesunou na má záda a ty mé na jeho zátylek. Pomalu přiblížím svůj obličej k tomu jeho. V moment, kdy se naše rty dotknou pro mne přestane existovat svět. Co svět, všechno, celý vesmír. Nesoustředím se na nic jiného, než na tuto chvíli. Ani teď, ani včera ráno jsem se nesoustředila na čas, tudíž nemám vůbec představu, jak dlouho to může trvat.

Po chvíli od sebe boha neplechy odstrčím a udělám krok zpět. Znovu mu pohlédnu do očí. On je ale  ode mne opět odtrhne a zadívá se na šedý koberec, ležící na zemi. Vzbudí to ve mně jakýsi neklid. Hlavou mi začnou běhat nejrůznější otázky.

Proč to dělá? Proč se vyhýbá mým očím? Proč se vyhýbá mně?! Copak se mu tolik protivím?!

Na tváři se mi objeví zmatený výraz. Rozhodnu se tyto moje obavy vyřešit. Chci, aby mi bylo jasné, jak to mezi námi vlastně je. Odinson konečně zvedne pohled od země. Pohlédne mi do tváře, ale ihned poté svoje oči znovu sklopí.

,,Co, kdybychom se posadili?" řekne, jdouc k jídelnímu stolu. Posadí se na dřevěnou židli a naléhavě na mě upře svůj zrak. Já ale zůstanu stát. Nesoustředím se na to, že bych měla třeba odpovídat, nebo ho poslechnout a posadit se. Něco ve mně začíná vřít, něco co mne v budoucnu donutí vybít si na někom zlost. A ten někdo bude samozřejmě bůh neplechy.

,,Ne" odpovím prostě, ale zato rázně. Vlastně jsem ani neměla v plánu takhle začít, ale tato slova, která v následujících minutách vypustím z úst jdou nějak od srdce. A to, jak už víte, nad nimi moc nepřemýšlí. Lokiho tvář se promění v zmatenou a lehce překvapenou.

,,Cože?" zeptá se král Asgardu podiveně. Zřejmě vůbec nerozumí tomu, co se tu teď děje, stejně jako já. Zatnu ruce v pěst, až se mé nehty zaryjí do kůže.

,,Prostě ne. Už tě nechci poslouchat na slovo. Stejně vím, že ti na mně vůbec nezáleží." vyřknu ze svých úst, a nečekaně se mi do očí natlačí slzy. Odinsonova tvář se zdá velmi zmatená. Aby taky ne. Pochybuji o tom, že pochopil, co se mu tu právě snažím říci.

,,Ale Wando, co to říkáš?!" odpoví Loki překvapivě milým hlasem. Při vyslovení mého jména mi poskočí srdce. Nikdy mne ještě takhle mile neoslovil. Co ho tedy přimělo tuto věc změnit?

Bůh neplechy se zvedne a vydá ke mě. Krátkými kroky začnu couvat. Odinson mne ale dostihne, chytí za ruku a donutí mne, zvednout k němu tvář, pokrytou modrými cestička, které tam zanechaly slzy. Nemám tušení, co se bude dít dál.