Marionette - [Wanda & Loki FF]

V.

Začínám pomalu panikařit. Akce, na které se mám objevit začíná za necelou hodinu a já ještě nejsem připravená. Příchody včas mi vždy dělaly potíže. A jen dvakrát v životě se mi podařilo dorazit včas. Možná právě to zapříčinilo Pietrovu smrt!? To já za to můžu! vybaví se mi ta nejhorší myšlenka, která mne posledních pár dní velice trápí To já můžu za jeho smrt! uvědomím si. Rychle ale tyto obavy zaženu pryč.

Sice jsem Odinsonovi více méně slíbila, že přijdu včas, ale bohužel se mi to nejspíš nepodaří splnit. Jakmile jsem totiž dorazila do sídla Avengers, měla jsem o čem přemýšlet. A byly to právě myšlenky, kdo mne tak moc zdržel.

Dojdu ke své skříni a otevřu její bílá dvířka. Naskytne se mi pohled na několik kusů oblečení, povětšinou zabarvených do černé nebo sytě červené barvy. Moje oči ale hledají něco, co by se hodilo na nóbl akci jako je ta, na kterou se právě chystám.

Nakonec, po chvíli hledání, šáhnu po bordó šatech s jemnými třásněmi našitými po linii výstřihu.

Pamatuji si, že jsem si je koupila na jeden ze Starkových večírků. Byla to oslava na poražení Ultrona. Tedy byla to oslava spíše jen pro Avengers. Pro mě to nebylo nic jiného než utrpení. Celý večer sedět na barové stoličce, poslouchat vítězoslavný smích všech přítomných a přitom se snažit vypadat alespoň trochu vesele - to pro mě moc zábava nebyla.

Alespoň, že jsem tehdy nebyla jediná, kdo truchlil. Moc dobře si vzpomínám, že vedle mne u baru seděl Clint, přemýšlející nad stejnou věcí jako já. Dával si Pietrovu smrt za vinu. To mě velmi trápilo. Už mockrát, jsem mu říkala, že on za to nemůže, že to byla jen má chyba, kvůli které už můj jediný sourozenec nedýchal.

Rychle jsem na sebe navlékla ony upnuté šaty, vytvořila na hlavě jakýsi podivný drdol a zapnula si můj přívěšek pro štěstí.

Opět se mi vybavila vzpomínka, na mého bezchybného bratra. Tentokrát však měla spojitost se šperkem, který mi ležel na hrudi. Dostala jsem ho jako dárek k 17. narozeninám. Samozřejmě od Pietra.

,,Je to rubín zasazený do zlatého kroužku." vychluboval se tehdy. Překvapivě jsem mu věřila, i když mi bylo divné, kde na to vzal peníze. Neměli jsme ani na jídlo, natož na drahé šperky. Později jsem se od jedné postarší dámy, která tyto náhrdelníky prodávala dozvěděla, že se jedná pouze o obyčejný červený jantar zasazený do kusu kočičího zlata. I tak jsem ale tento šperk nepřestala mít ráda. Byl totiž darovaný od srdce. To se mi na něm vždy líbilo.

Navíc mi ten kámen připomínal moji moc. Nebýt Pietra, nikdy bych ji nedostala. V červené je síla a moc.

Naposledy na sebe pohlédnu do zrcadla, popadnu malé černé psaníčko a vydám se na předem určené místo.

Potichu kráčím po dlouhé chodbě, i když mi to podpatky mých bot moc neumožňují. Modlím se, abych nikoho nepotkala. Bohužel....

,,Kam jdeš?!" zeptá se mě výstražně mužský hlas. Pomalu se otočím, abych před sebou spatřila pořád ještě rozzuřeného Starka. Nevinně se usměji.

,,Rozhodla jsem se jít na nějakou dobročinou akci, co se dnes koná ve městě." odpovím mu nejistě. Je pravda, že jsem za ním měla nejdříve jít, abych nevzbudila nějaké obavy o mém chování a používání schopností na této akci. Tony se nedůvěřivě zamračí, což mu přidá asi tak deset let života. Minimálně vzhledu jeho obličeje.

,,Jéé, hrozně se ti omlouvám, já jsem úplně zapoměla, že ti to musím nahlásit! Odpustíš mi to?" zamáznu to odporné ticho dosti zvláštní omluvou. Věřím, že v tónu mého hlasu byl zřetelně slyšet ironický přízvuk, který jistě Starkovi přidal ještě více nedůvěry vůči mé osobě.

,,Tak fajn, běž, ale nezapomeň - žádné používání schopností! Jen v potřebě sebeobrany." svolí nakonec Iron Man. Poděkuji mu a s vítězoslavným úsměvem opustím budovu sídla Avengers.

______________________

Po asi půlhodině hledání konečně najdu klub, do kterého se mám dostavit. Přijdu sice o 30 minut později, než jsem měla, ale předpokládám, že se za tu dobu nic moc nestalo.

Nesměle vstoupím do nemalých prostor a naskytne se mi pohled na úžasnou, fialově zabarvenou místnost vybavenou v japonském stylu. Všude vidím malá světýlka, prapodivné nápisy a dokonce i malý bonsai, umístěný nad jedním ze stolů. Udiveně otevřu ústa.

Procházím dál, po luxusně vybavených prostorách. Vidím i malé podium osvětlené taktéž fialovou barvou a nápis označující akci pro příznivce Elona Muska.Tak jsem tady správně.

Udiví mě ale, že prostor pro diváky je skoro prázdný. Postává tu pouze pár mladých dívek, šuškajících si nějaké informace zřejmě právě o této akci. Nakloním hlavu na stranu.

,,Neměla byste tu být bez doprovodu, madam." uslyším za sebou nebezpečně příjemný hlas ,,Ještě se Vám něco stane." pokračuje muž. Pomalu se otočím, abych zjistila, kdo mne to vyrušil z mých myšlenek. Stojí tam zase ten černovlasý bůh, na sobě stejné oblečení, jako při našem prvním setkání a lišácky se usmívá. Koutky úst se mi lehce zvednou nahoru, nechci ale budit dojem, že Odinsonova přítomnost ve mně vyvolává radost. I když je to možná trochu pravda. Jsem ráda, že konečně vidím nějakou známou tvář. I když, seznámili jsme se teprve před několika hodinami a to dosti nepříjemně....

Loki si mě prohlédne od hlavy k patě a spokojeně pokývá hlavou. Nepatrně zvednu jedno obočí.

,,Vypadáte úchvatně." řekne po chvíli ,,Posadíme se?" zeptá se a ukáže směrem k volnému stolu. Lehce kývnu hlavou a elegantně se posadím. Uplé šaty mi bohužel nedovolují, abych si klasicky přehodila nohu přes nohu, takže se jen nespokojeně zavrtím a poslouchám hlas muže sedícího naproti mně.

,,Přišla jsi v čas." podotkne. Nechápavě na něj pohlédnu. Včas!?

,,Nemyslím si." odpovím ,,Neříkal jsi náhodou, že začátek je v šest hodin?" Loki se pohrdavě uchechtne. To zdvojnásobí můj zmatený výraz.

,,Ano...lhal jsem. Nějak jsem tušil, že by jsi přišla pozdě, takže jsem ti schválně řekl špatný čas a to hodinu před začátkem." Zasměje se.

,,Jistě." odpovím trochu uraženě. To způsobí, že se Lokiho tvář ještě víc rozjasní. Jen nesouhlasně zavrtím hlavou a znovu se rozhlédnu po zcela prázdném sálu.

Akce sice začíná za necelých patnáct minut, ale sál je pořád poloprázdný. Čekala jsem, že Elon Musk má více příznivců.

Po chvíli ticha se král Asgardu zvedne ze židle a zamíří ke dveřím, které patrně vedou do zákulisí podia. Okamžitě vyrazím za ním.

,,Počkej, kam jdeš?" zeptám se ho, tak aby mě nikdo, kromě boha neplechy neslyšel. Odinson se otočí a upře mi do tváře svoje smaragdové oči. Až teď si všimnu, že v jeho zelených očích je trochu modré. Přijde mi to zvláštní.

,,Kam asi? Připravit se na svůj proslov." odpoví mi s hořkým tónem hlasu. Neodchází však. Na místě ho zadrží moje další (pro něj asi velice otravná) otázka.

,,A co mám dělat já?" zeptám se naléhavě. Odinson si povzdechne.

,,Ty se laskavě usaď támhle na židli a počkej na můj pokyn. Pak už víš, co dělat." odpoví mi a zabouchne za sebou dveře. Poslechnu ho.