Marionette - [Wanda & Loki FF]

XX.

Pohled Lokiho:

Byla pryč. Když jsem se ráno probudil, nebyla tam. Velmi mne zklamalo, když jsem ji nikde nenašel. Hledal jsem všude možně, ale jediné, co jsem našel byl ten malý kus papíru, položený na stolku hned vedle rudého šperku.

Vzpoměl jsem si, jak dlouho jsem jí přemlouval, aby si ten prsten nechala. Ona ale z nějakého neznámého důvodu nechtěla. Prý patřil mně. To ale nebyla pravda. Jen ona ho byla hodna.

Chvíli jsem v ruce žmoulal ten bílý list. Nebyl jsem si jistý, jestli chci vědět, co je na něm napsané. Bál jsem se toho.

Ano. Většinou se lidi bojí ohně, hadů nebo co já vím, ale jsem se bál vzkazu, který mi Wanda napsala. Nevěděl jsem, co by mi tak ještě chtěla říci a jestli třeba na mne nezměnila názor.

Co by tam tak mohla napsat? Že mě nesnáší, že mne už nechce nikdy vidět, nebo dokonce, že všechno řekne Avengers. Po tom všem, co jsem jí provedl bych se ani nedivil. Má na to plné právo a vlastně bych to i pochopil.

Nakonec seberu odvahu a pomalu přehnutou listinu otevřu. Překvapí mne, že na ní najdu pouze dvě krátká slova.

Věřím ti ♥

Je to sice velmi krátké, ale i přesto výstižné sdělení, které ve mně vyvolá pocit značné úlevy. Všimnu si, jak úhledným písmem je těchto sedm písmen napsáno.

Ještě několikrát si větu napsanou na listě přečtu a rozjede se tak ve mně velká myšlenková řetězová reakce. Kdybych měl svoje myšlenky někam zaznamenat, nejspíš bych popsal papír s plochou přibližně jednoho fotbalového stadionu.

V myšlenkách se mi objeví i vzpomínky na posledních pár dní, strávených s malou čarodějkou. Když jsem byl s ní, cítil jsem se tak šťastně, jako nikdy. Zapomínal jsem na všechny problémy spojené s volební kampaní. I na ty opravdu velké.

Teď tu ale Maximovová není. Nemůže mne rozesmát, ani mne jakkoli podpořit. Rozhodnu se, že se za ní musím okamžitě vydat. Musím jí vidět, slyšet její příznivý hlas a hlavně ji sevřít v náručí.

Vstanu z dřevěné židle, na které jsem doteď seděl, strčím si do kapsy kroužek na prst s rudým drahokamem a vydám se na cestu.

Samozřejmě nepoletím letadlem nebo nepojedu autem, jako by to udělal každý normální člověk. Lehce se rozkročím, natáhnu ruce před sebe a začnu jimy kroužit. V mysli se mi vybaví obraz mého cíle. Po chvíli se přede mnou objeví zelený portál. Projdu jím a on se za mnou okamžitě zavře.

Nepatrně se rozhlédnu. Stojím přede dveřmi sídla Avengers. Už několikrát jsem tu byl. Pamatuji si ty dveře přesně, protože jsem se vždy těšil, až uvidím Wandu. I když to tak možná nepůsobilo a já jsem si to nikdy před tím nepřiznal.

Teď ale začnu přemýšlet, jak malou čarodějku překvapit. Nechci za ní jen tak přijít, to by bylo moc nudné. Chce to perfektně promyšlené cameo.

Po chvíli usilovného přemýšlení a chození sem a tam, na to konečně přijdu. Rozhodnu se z jednoho z Avengers udělat takového dohazovače, který Maximovové vzkáže, kam se má dostavit.

Předstoupím před šedé vchodové dveře a netrpělivě stisknu zvonek. Začnu se modlit, aby dveře neotevřela přímo Wanda.

Po minutě se dveře otevřou a já spatřím obličej trochu znuděného miliardáře. Stark se na mne drze usměje a pozdraví.

,,Zdravím, pane Odinsone. Jak se máte?" zeptá se Iron Man. Usměji se přesně tak, jak se směji na volebních kampaních. Je to takový univerzální diplomatický úsměv. Nenadchne, neurazí, zkrátka politik, jaký má být. Zhluboka se nadechnu a snažím se vypadat pořád přívětivě.

,,Dobrý den, pane Starku. Mám se fajn, díky. Rád vás znovu vidím. Potřeboval bych od vás něco zařídit, pokud to pro vás není problém." odpovím pomalu. Miliardář přede mnou nasadí z části pobavený a z části nedůvěřivý výraz. Po chvíli mlčení mi konečně odpoví.

,,Jistě. Pojďte prosím za mnou." pobídne mne a ještě více pootevře dveře, abych mohl vejít dovnitř. Nijak se tam nehrnu, přece jenom je tu riziko, že potkám Wandu a nebude to tak pro ni překvapení.

Stark za mnou zabouchne dveře a hrdě se rozejde úzkými chodbami sídla Avengers nejspíše do své pracovny. Tiše ho následuji.

Jako naneštěstí potkáme zrzavou ženu, jejíž obličej je mi trochu povědomý. Vzpomenu si, že jsem ji nejspíše zahlédl na večírku, který jsem před několika měsíci pořádal, nebo mi možná byla představena už, když jsem sem zavítal, abych si vyzvedl svoji snoubenku. Její jméno jsem si už však nepamatoval.

,,Ráda vás znovu vidím pane Odinsone. Jak vám jde volební kampaň?" zeptá se zrzka, zatímco mi podává ruku.

Konečně si vzpomínám. Pamatuji si, že naposledy, když jsem ji viděl, měla na sobě rudé, blýskavé a o velký výstřih doplněné šaty. Každý chlap se za ní tenkrát otočil. Až na mne samozřejmě. Já netrpělivě čekal jen na tu jednu. Ona ale bohužel nepřišla.

Tehdy jsem s ní měl úplně jiné úmysly. Chtěl jsem ji použít jen jako zbraň hromadného ničení, kterou budu moct ovládat jen já. Jako svoji loutku.

To se ale změnilo, když jsem ji poznal. Ona nebyla zkažená jako ostatní. Byla dobrosrdečná. Život ji ale nešetřil. Naložil na ni tolik smutku a zklamání, až jsem se divil, že to vůbec ustála. Proč vždy ti hodní musí skončit tak špatně? napadlo mne.

Jsem tak ponořený do svých myšlenek, že si ani neuvědomuji, že právě teď vedu konverzaci s, pro mne důležitými lidmi.

,,Haló, pane Odinsone, je vám dobře?" ozve se zvídavý hlásek. Probudím se a snažím se vymyslet, na co se to vlastně žena, stojící přede mnou ptala.

,,Ano, jsem v pořádku, jen jsem se trochu zamyslel." odpovím, aby se o mne nemuseli strachovat. Jestli to vůbec dělají. Poté co se dozvěděli, co se stalo Avery, ke mně začali chovat značnou nedůvěru, takže si nemyslím, že by mne zrovna milovali. Sice si pořád mysleli, že moji manželku zabili ledoví obři, ale jistě jim přišlo divné, že bych byl takový tupec, že bych Avery ani neochránil.

,,Opravdu?" zeptá se zrzka zvláštním hlasem ,,A na co jste myslel?" řekne. Z této její otázky usoudím, že je buď lehce podnapilá, nebo zoufale hledá někoho, koho by mohla dotáhnout do své postele. Možná dokonce obojí.

Ani se nepokusím odpovědět, protože mne předběhne lehce pobavený Stark, který chce tuto trapnou situaci ukončit.

,,Natašo, flirtování si prosím nech na někdy jindy. My teď musíme něco vyřešit." odbyje ji Iron Man a rukou mě pobídne, abych ho následoval. Poslechnu ho.

Po několika minutách se dostaneme do Starkovi kanceláře. Miliardář se posadí na černé křeslo za stolem a já naproti němu.

,,Tak, co jste ode mne potřeboval?" zeptá se můj dohazovač. Nepatrně se usměji a šáhnu do vnitřní kapsy mého zeleného saka. Nahmatám tam malou papírovou kartičku, na kterou jsem před chvílí napsal vzkaz adresovaný Maximovové.

,,Potřebuji, aby jste tento vzkaz předal slečně Maximovové." řeknu a podám Starkovi bílý list papíru. Ten si ho ochotně vezme a usměje se.

,,Spolehněte se." odpoví mi Iron Man zvláštním hlasem. Překvapí mne, že se ani nezačne vyptávat, co je na kartičce napsáno, nebo co od čarodějky chci. Opravdu ale doufám, že Stark nelže a předá jí to.