Marionette - [Wanda & Loki FF]

XXII.

Jak jsem procházela těmi rozlehlými stráněmi, úplně jsem zapoměla, kam jdu. Něvěděla jsem, že tu kdy bylo tak hezky. Nejspíš jsem si toho ani nevšimla. Když byla postavena nová základna Avengers a já do ní přišla, myslela jsem jen na Pietra. Můj bratr, vše co jsem měla bylo pryč a já se s tím ještě pořád nesmířila, i když už tomu byly dva týdny.

Postupem času se můj psychický stav začal zlepšovat. Už jsem sice tolik nebrečela, ale i přesto to ještě nebylo tak růžové, jak by mělo být. Vše se ale změnilo, když mi do života vstoupil Loki. Při akcích, kterých jsem se účastnila, jsem neměla čas přemýšlet o mém zesnulém bratrovi.

To byl tedy ten bod zlomu, který mne donutil vzchopit se a dělat něco jiného, než jen pořád truchlit. Teď, když se nad tím zamyslím, říkám si, že jsem vlastně velice ráda, že jsem Odinsona potkala.

Kráčím po travnaté ploše. Kolem sebe slyším bzučet včely a čmeláky a zpívat ptáky. Po tvářích mne hladí jemný větřík, který si pohrává s pramínky mých vlasů. Vesele se rozhlížím kolem sebe. Už zde jdu asi deset minut a pořád jsem nenašla to, co mé oči celou dobu hledají.

Pomalu se přibližuji ke starému dubu, který stojí na mírném kopci. Dojdu až k němu, až můžu obdivovat jeho mohutný kmen, když v tom uslyším vstřícný hlas za mými zády.

,,Myslím, že hledáte mne, slečno Maximovová." řekne hlásek. Pomalu, ale velmi jistě se otočím. Moje oči však nestihnou spatřit žádnou tvář, protože se zavřou hned po tom, co se Odinsonovy rty objeví na těch mých.

,,Rád tě zase vidím!" oznámí mi Loki, po tom co se ode mne konečně odtrhne. Usměji se, ale chvíli mi ještě trvá, než vyslovím svoji odpověď.

,,Já tebe taky." odpovím a až teď si uvědomím, že mě černovlasý bůh drží za ruku. Pohlédnu na naše propletené prsty a ještě více se usměji. Dorazí i hřejivý pocit, který se mi už konečně podařilo identifikovat.

,,Proč jsi vlastně přišel?" zeptám se. Uvidím na Odinsonově tváři náznak zklamání. Jako bych řekla něco, co jsem neměla. Rozhodnu se tuto grimasu ignorovat, i když mne trochu zabolí. Chvíli je naprosté ticho. Je slyšet jen šumění listí a tichý zpěv ptáků. Vypadá to, jako by Loki přemýšlel.

,,Já myslel, že mne vidíš ráda..." podotkne nakonec velice sklesle bůh neplechy a sklopí pohled. Přijde mi, že ho takhle smutného vidím úplně poprvé. Zaslechnu i tiché povzdechnutí, které patrně vyjde z Odinsonových úst. Ustaraně položím svoji pravou ruku na jeho levou tvář a lehce mu zvednu hlavu tak, aby mi hleděl přímo do očí.

,,Vidím..." odpovím povzbudivě ,,...přece bych ti nelhala." dokončím větu s nenápadným tázavým tónem. Loki mi pořád hledí do očí. Když vyslovím svoji poslední větu, objeví se mu na tváři značná úleva a také zaražení nad mojí otázkou. Chvíli je zase to otravné a lehce trapné ticho. Po minutě sundám dlaň z Odinsonovy tváře a jako on před chvílí skloním hlavu.

,,Já vím." uslyším jeho hlas. Okamžitě k němu obrátím tvář a přilepím na ni nefalšovaný úsměv. On se také směje. Ještě více upevním stisk mé levé ruky, která drží tu jeho a odpovím.

,,Díky." malá pomlka ,,Co, kdybychom se trochu prošli?" navrhnu. Král Asgardu mlčky pokývá hlavou a udělá pomalý krok dopředu. Následuji ho.

Sejdeme kopeček, na kterém stojí starý strom a pomalu dojdeme až k jezeru, které se tu také nachází. Podivím se, kolik zajímavých věcí a krásných míst ještě tento park skrývá.

Celou dobu jdeme mlčky. Rozhlížíme se kolem, ale jeden na druhého nekoukáme. Přítomnost toho druhého potvrzuje jen pevný stisk našich rukou. Po chvíli dostanu odvahu promluvit.

,,Ty mne doufám také doopravdy vidíš rád." vyřknu svoji myšlenku, než nad ní stihnu zapřemýšlet. Loki ke mně otočí tvář, na které spatřím nepatrný úsměv.

,,Jistě." odpoví krátce, ale velmi výstižně. Jen tak z legrace se ptám dál. Nechci pro něj dělat žádný test lží, ale jen zjistit, co s ním moje otázky udělají. Při tom pevně doufám, že led, po kterém chodím, je dost tlustý a nepropadne se pode mnou.

,,Skutečně?!" vyslovím otázku a usměji se. Odinson mě zřejmě prokoukne, jelikož se také ušklíbne a s veselým tónem hlasu dodá:

,,Už jsem ti přece říkal, že mi můžeš věřit." oznámí a oba se tomu lehce zasmějeme. Opět pocítím pocit štěstí. Je mi tak dobře, jako nikdy. Chvíle trávené s černovlasým bohem mi připadají jako nejhezčí v mém životě.

Pak ale ten krásný hřejivý pocit odejde a do mé mysli se zaryje nepříjemný mrazivý dojem. Tuším, že se něco stane, něco hodně špatného, co mi moje štěstí sebere. Bohužel je můj instinkt dobrý...

,,Opravdu?!" ozve se nám za zády velmi nepříjemný tázavý hlas. Nevím proč, ale mám pocit, jako by Loki úplně zkoprněl a vlastně ani nechtěl vědět, kdo je tím člověkem, který vyslovil tuto záludnou a velmi zvláštní otázku. Oba dva se pomalu otočíme a spatříme tak muže, kterého bychom tu opravdu nečekali. I když, ono mu to tu vlastně patří.

Stojí před námi Stark s neutrálním výrazem. Na sobě má navlečený svůj kovový oblek, část jeho přilby má ale zvednutou, takže můžu vidět, že vypadá dost vážně. Upřímně, pokud jsem si někdy myslela, že se všechno v životě zničilo a už tomu nic ani nikdo nepomůže, bylo to právě teď.

Hned jak bůh neplechy spatří Starka, pustí moji ruku a udělá ode mne krok pryč. Nejspíš se ještě snaží zatajit náš vztah před Avengers, i když už jistě ví, že se mu to nepovede.

Nastane hrobové ticho. Ptáci už nezpívají, včely nebzučí a vítr se uklidní. Je naprosté ticho při kterém by bylo slyšet, i kdyby spadnul špendlík na zem. Mlčky na sebe koukáme. Stark na mne a hlavně na Lokiho, Loki na Starka a já na oba dva.

Připomíná mi to mne, Pietra a naši matku, když jsme něco provedli. Stáli jsme doma v kuchyni a koukali jeden na druhého. Bylo taky takové hrobové ticho. Pak se jeden z nás odvážil promluvit. Myslím, že to byl můj bratr. Snažil se mne obhájit. Doufala jsem, že nám maminka odpustí, vždy to tak udělala. Nemohla nám nic zakázat, protože jsme po ní nic nikdy nechtěli, takže jí ani nic jiného nezbývalo. A to taky vždy udělala. Doufala jsem, že se Avengers zachovají stejně, i když jsem věděla, že se to určitě nestane.