Marionette - [Wanda & Loki FF]

XIX.

Jak mne Loki držel za ruce a upíral na mně svůj milý pohled, cítila jsem se bezpečně. Dokonce se opět dostavil ten krásný hřejivý pocit, který jsem pokaždé cítila v jeho společnosti. Pořád jsem nepřišla na to, o co by se mohlo jednat, ale moje srdce už něco naznačovalo. Byla jsem tomu zjištění tak blízko, ale přesto tak daleko.

Když jsem tak koukala do těch tyrkysových duhovek, říkala jsem si, jak je možné, že jsem nechala Odinsona, aby mne políbil. A ne jednou. Jakým kouzlem mne přiměl, abych ho tak obdivovala?

,,Co tě to prosímtě napadlo? Mně, že na tobě nezáleží?" říká Loki, zatímco, já se topím v jeho očích. Nezmůžu se na slovo. Můj mozek a srdce se teď neskutečně dohadují o tom, co udělat a říci.

,,Vím, že jsem ti velmi ublížil. Vím to, a nebude den, kdybych se za to neproklínal. Ale to že jsem ti tolik škodil neznamená, že mi na tobě nezáleží." řekne Odinson a udělá malou pauzu ,,Právě naopak. Od první chvíle, co jsem tě poznal mám takový pocit, že mi na tobě záleží více než na mně samotném. Nesnesl bych, kdyby se ti někdo jen pokusil ublížit. Okamžitě bych ho za to zabil." opět další, ale delší pauza ,,Jestli si myslíš, že jsem tě jen využíval k získání moci v této zemi, mýlíš se. Chtěl jsem být co nejdelší dobu s tebou, abych tě ochránil. Bohužel jsem poté musel jezdit po celé Americe, a to by ti u Avengers neprošlo. Srdce mi krvácelo, když mi to došlo." dokončí svůj snad nejdelší proslov Loki. Celou dobu na něj koukám. Jsem úplně v tranzu. Nevím, co mám dělat, jestli brečet, nebo skákat radostí. Úplně zapomenu na věci, které jsem chtěla s Odinsonem vyřešit. Než se zmůžu cokoliv odpovědět, Loki mne předběhne a pokračuje tak ve své řeči.

,,Vím, že nemáš důvod věřit mi, ale přísahám, že vše, co jsem teď řekl je pravda." dořekne větu bůh neplechy. Po celém pokoji se rozprostře naprosté ticho. Přemýšlím nad slovy, které mi teď Odinson řekl. Kupodivu i můj mozek je rozhodnut, že mi král Asgardu nelže, a myslí to tedy upřímně. Teď jenom vymyslet odpověď. Po necelé minutě mám konečně hotovo.

,,Věřím ti." přiznám nakonec a usměji se. Také Lokimu se na tváři objeví šťastný úsměv.

Pak se stane to, co jsem už delší dobu chtěla udělat. Obejmeme se. Moje srdce mi začne znovu zběsile běhat v hrudi. Nejspíš má radost, že se mu konečně povedlo přesvědčit mne.

_______________________

Pokojem se rozléhal můj veselý smích. Loki se totiž rozhodl, že mne naučí něco ze svých magických kousků. Neváhala jsem ani vteřinu a vybrala si magické portály, kterými se bůh neplechy dostával do sídla Avengers.

Je to veliká zábava. Nečekala jsem, že by mohla být s černovlasým bohem taková zábava. Nikdy jsem se takhle při tréningu mých schopností nebavila. Cítím se tak šťastně. Vlastně ani nechci, aby tato chvíle někdy skončila.

Po asi desátém pokusu se mi konečně podaří vytvořit rudý kruh. Skrz něj už vidím místo, na které jsem se chtěla podívat. Ještě chvíli kroužím pažemi tak, aby se portál zvětšil a mohla jsem ním tak projít.

Vkročím na pevnou evropskou půdu. Zhluboka se nadechnu. Do plic mi vletí čistý, lesem provoněný vzduch. Vzhlédnu hlavu k obloze, abych spatřila světle modré, mraky posypané nebe. Poté ale znovu sklopím hlavu, abych před sebou uviděla nádherný, do pískovce vytesaný, monumet. Na památníku Sokovie je vytesaná čtyřčlená rodina. Matka a otec svírají v náručí svého synka a dceru. Vzpomenu si na svojí rodinu, která kdysi taky takto vypadala.

Po tváři mi sjede osamocená malá slzička. Okamžitě po ní ale zakryji stopy, protože nechci vypadat jako malá uplakaná holka.

Při přemýšlení úplně zapomenu na to, že tu nejsem sama. Ucítím Lokiho přítomnost, za mými zády. Odinson mi jemně položí ruku na levé rameno.

,,Je mi to líto." ozve se za mnou soustrastný hlas. Skoro ho ani nepoznávám. Tiše si povzdechnu.

,,Nemusí být. Nebyla to tvoje chyba." odpovím a otočím se k Lokimu ,,Jen moje." dokonším smutně a tiše si povzdechnu. Chystám se odejít, ale bůh neplechy mi zastoupí cestu a co nejmileji mne obejme. Tento čin mne ještě více překvapí, než Odinsonova lítost nad Sokovií. Pevně se k němu přitisknu.

,,To není pravda. Ty za to ani v nejmenším nemůžeš." podotkne tiše, ochranitelským hlasem. Ani se nesnažím něco namítat a raději se jen usměji.

Dostaví se ke mně znovu hřejivý pocit, a já konečně pochopím, o co se vlastně jedná. Takhle hezky a příjemně dokáže zahřát jen láska.

~~~~~~

V Chicagu jsme zůstali ještě několik dní. Dnes bylo úterý...asi. Čas trávený s Lokim utíkal zvláštním způsobem. Nedokázala jsem tedy určit, kolik dní už jsem tu mohla být.

Zrovna jsem se probudila. Líně otevřu oční víčka. Vidím nad sebou bílý, čistý strop. Usměji se. Sice nevím kolik je hodin, ale alespoň kde jsem. Převalím se na levý bok. Na nočním stolku u poslele leží hodiny a ukazují čas 7:12. Super, takže je docela ještě brzy.

Svůj zrak přesměruji na prsten ležící hned vedle hodin. Jeho rubín krásně odráží sluneční paprsky a tvoří tak barevnou mini show. Opět mi připomene muže, který mi ho věnoval.

Posadím se a pohlédnu napravo ode mne. Zase tam leží. Jako vždy. Uhelně černé vlasy mu padají do tváře, na které zpozoruji mírný úsměv. Koutky mých úst se lehce zvednou.

Poté ale zaslechnu hlas mého mozku. Opět mi chce radit, a já myslím, že je už na čase ho konečně poslechnout, ať už bude jeho rada jakákoli.

Je na čase odejít. Už jsi si užila dost. Měla by jsi taky myslet na svoje povinnosti! říká můj malý rádce. Jeho rada se mi zdá celkem dobrá, takže se ho rozhodnu poslechnout. Jen se ještě musím rozloučit.

Započnu tedy s vymýšlením vzkazu. Už s ním nechci totiž mluvit, protože z celého srdce nesnáším loučení. Beztak bych se znovu rozbrečela. Ne, napíšu mu dopis, rozhodnu se. Sbalím si saky paky, vytáhnu z batohu kus papíru a propisku a začnu přemýšlet, co napsat.

Původně jsem měla v plánu, napsat mu sámodlouhý text, který ho ohromí a já mu v něm sdělím všechny své myšlenky, ale nakonec se rozhodnu pro krátké, ale i tak výstižné sdělení.

Věřím ti  ♥

Napíši tato dvě slova na ten kus papíru psacím písmem. Snažím se psát co nejčitelněji. Papír poté přehnu na polovinu a položím hned vedle rubínového prstenu. Doufám, že si toho Loki všimne, i když vím, že úplně slepý není.

Svůj zrak opět upřu na krásný šperk. Usměji se. Vzpomenu si, jak mne včera Odinson přemlouval, abych si ho nechala. Chtěl, abych měla památku na chvíle, kdy jsme byli spolu. Přemýšlím, jestli si ten klenot vzít s sebou. Nakonec se rozhodnu, že ho tu nechám. Alespoň bude mít Loki záminku se se mnou znovu potkat, aby mi ho mohl znovu přinést.

Naposledy pohlédnu na spícího krále Asgardu, usměji se a začnu kroužit pažemi. V mysli se mi vybaví můj skromný pokoj v sídle Avengers. Přede mnou se v mžiku objeví červený kruh. Nesměle skrz portál projdu a zavřu ho za sebou.