Marionette - [Wanda & Loki FF]

XVI.

Pohled Wandy:

Už to byly dva měsíce, co jsem naposledy viděla Lokiho. Abych byla upřímná, dost mne překvapilo, že se mi po něm asi začalo trochu stýskat. Docela mi už chyběly jeho otravné kecy, poznámky a....vlastně mi chyběl on. Se vším všudy.

Pořád jsem si v mozku přehrávala naše nejrůznější rozhovory. Hlavně ten poslední. Pocítila jsem takový smutek, když mi oznámil, že odjíždí a že se vlastně už nikdy v životě nemusíme vidět. Pořád jsem ale nevěděla proč. Proč zrovna stutek? A kvůli němu, tomu kdo mi tolik ublížil a vyhrožoval mi. Nechápala jsem to.

Zrovna jsem se probudila. Jako obvykle ležím na posteli a přemýšlím. Dělám to teď takhle každé ráno. Nemám nic moc na práci, takže ani se vstáváním nespěchám.

_____________________

To co se stalo před chvílí mě dost překvapilo. Vlastně jsem to asi čekala, ale ne zrovna od něho. Moje první pusa v životě a zrovna od tohohle černovlasého podrazáka.

Ano slyšeli jste správně - byl to můj první polibek, který jsem od někoho dostala. Takhle jsem si ho tedy nikdy nepředstavovala. Jako malá holčička jsem snila, že mne políbí krásný princ, který mě bude milovat, stejně jako já jeho. A to se mi splnilo jen ze dvou čtvrtin. ANO, Loki je princ, ANO je celkem vzhledově ucházející, ale NE on mě nemiluje, a NE já ho taky nemiluji. Nebo alespoň myslím.

Tím ovšem vůbec nechci říct, že se mi to nelíbilo. Sice to asi nebyl polibek z pravé lásky, ale i tak to nebylo na první pusu vůbec špatné.

Do očí mě praští světle zelená záře, která se přede mnou najednou objevila. Koukám na ni, jako tele na nová vrata. Zelený kruh, který zde právě vytvořil král Asgardu se vznáší pár centimetrů nad zemí. Bůh neplechy jím projde a ohlédne se na mě. Pořád stojím jako přibitá.

,,Tak pojď!" pobídne mne Loki. Nesměle tedy projdu skrz portál, který se za mnou okamžitě zavře. Odinson zatím dojde ke stolu a sedne si na jednu z několika dřevěných židlí. Poté na mne pohlédne a rukou mi pokyne, abych udělala to samé. Posadím se naproti němu a pohlédnu mu přímo do očí. Nevím proč, ale bůh neplechy svůj pohled přesune k desce stolu. Překvapí mne to. Vždy, když jsem na něj pohlédla, musela jsem pohled sklopit já. Už jsem se nevydržela koukat do těch jeho tyrkysových očí. Byly plné ohně. Takového, který stráví vše, na co přijde. Viděla jsem v nich, že se Loki nechce nikdy vzdát.

Teď ale uhnul pohled on. Proč? Proč to udělal? Copak se mě bojí?! To snad není možné! Chtěla jsem se ho zeptat, ale už na to nepřišla řeč. Moje myšlenky přelétly k části nějaké básně, jejíž autora jsem si už nepamatovala.

Nejhlubší moře lidské oči jsou,
dnem svým až k srdci dosáhnou.

Byla to pravda. Alespoň tedy v případě Lokiho. Vždy, když jsem do jeho očí pohlédla, zapoměla jsem na vše špatné, co mi ten černovlasý bůh provedl.

Teď jsem ale do nich pohlédnout nemohla. Byly totiž sklopené k hnědé desce stolu. Copak byl ten kus dřeva zajímavější než já? Nejspíš ano. Co je vzrušujícího na obyčejné holce z Sokovie? Nic...

,,Byl bych rád, kdyby jsi se mnou šla na jednu akci." začne Odinson s vysvětlování, a tím mne vyruší z přemýšlení ,,Je to můj poslední velký volební meeting a já chci aby jsi viděla, jak probíhá. Zkrátka se tam jen budeš bavit a potom mi řekneš, jak se ti to líbilo." udělá malou pauzu.

Vzpomenu si, jak jsem před několika minutami napsala Tonymu svoji další výmluvu. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak se tentokrát zbavit otravných otázek na místo mého pobytu. Nakonec mne napadla následovná geniální myšlenka:

Ahoj Tony,

musím ti oznámit, že si mne Nick Fury vyžádal do svých služeb. Přikázal mi, abych jela na nějakou tajnou misi pro S.H.I.E.L.D. Nevím kam, ani na jak dlouho. I kdybych věděla, nic víc ti nemohu říci. Měj se hezky

                                                  W. Maximoff

Vím, že samochvála smrdí, ale nedokážu prostě odolat. Za tohle se pochválit musím. Vlastně se i trochu divím, že mne to nenapadlo dříve. Už dávno jsem mohla mít po starostech. Pokud vás někdo povolá na tajnou misi, nesmíte nikomu, ale opravdu nikomu prozradit sebemenší detail o této akci. Takže to co mne napadlo je to naprosto geniální. Právě se mi zvýšilo ego asi tak o 200 %. Super...

,,Tak co, půjdeš tam se mnou?" zeptá se naléhavě Odinson a pohlédne na mne s tázavým pohledem. Začnu přemýšlet, nad odpovědí.

Každý člověk má dva rádce. Srdce a mozek. Srdce je bláznivé. Neradím Vám, aby jste se řídili jeho radami. To by bylo dost nebezpečné. Zato mozek je chytrý, uvažuje nad věcí a teprve poté vyřkne svojí myšlenku. Právě jeho radami jsem se vždy řídila. Jen málokdy jsem poslechla srdce, a když už jsem to udělala, většinou jsem toho potom dost litovala.

Teď mi ale nějaký malý hlásek uvnitř mě říkal, abych přehlédla rady mozku a chopila se těch od srdce. Bylo to těžké rozmýšlení. Srdce říkalo: Ano, jdi s ním na tu akci, ale mozek naznačoval úplný opak. Nakonec, po té nejdelší chvíli ticha, jsem se rozhodla a překvapivě poslechla srdce.

,,Ano, půjdu." odpovím Lokimu. Vidím, že se na jeho tváři objeví obrovský, úlevný úsměv. Očividně mu spadl velký kámen ze srdce. Tato myšlenka mne na chvíli zarazí. Proč by tak moc chtěl, abych s ním šla?! Vždyť mu na mně vůbec nezáleží! Nebo ano...

Moje přemýšlení opět přeruší hlas boha neplechy. Cítím, že je klidný, a vrátil se mi zpět pan prezident Loki.

,,Akce začíná zase až v pět hodin odpoledne, takže máš ještě spoustu času. Nechám tě tady. Potřebuju si ještě něco zařídit. V 16:30 pro tebe dolů před hotel přijede auto a odveze tě na ten meeting. Doufám, že si ho užiješ." oznámí mi Odinson, zvedajíc se z dřevěné židle. Mlčky pokývám, i když vím, že mne černovlasý bůh nevidí.

Zůstanu tu sama. V prázdném hotelovém pokoji. Co tady budu dělat?

Rozhodnu se projít se. Mám spoustu času na chystání. Dojdu k zlatě orámovanému zrcadlu, stojícím na malé bílé komodě. Pohlédnu na sebe.

Rezavé, dlouhé, rozpuštěné a lehce rozcuchané vlasy a zlato-rudé, krátké, letní šaty. Typická Wanda.... Na svůj vzhled jsem nikdy moc nedbala, ale teď jsem pocítila zvláštní potřebu se trochu upravit.

Nejprve si jemně uhladím vlasy, abych nevypadala, jako že jsem před chvílí zažila vichřici. Poté rukama přejedu i po šatech, které jsem si koupila pár dní po Odinsonově odjezdu z New Yorku. Lehce uhladím jejich rudou, zlatými nitkami prošitou suknici. Líbí se mi. Vlastně nevím proč, ale připomínají mi....Lokiho.