Marionette - [Wanda & Loki FF]

XVII.

Určitě každý člověk byl někdy na nějakém festivalu, ať už hudebním nebo filmovém. Až tedy na mne. Já na něm byla poprvé. Tato akce se sice oficiálně nazývala volebním meetingem, ale mně to tak rozhodně nepřišlo.

Setkání nějakého politika se svými fanoušky jsem si tedy představovala jinak. Nejen, že tu bylo úplně narváno, až jsem se divila že by měl Loki tolik fanoušků, ale hrála tu i docela hlasitá hudba. Na pódiu se střídali nejrůznější umělci. Tanečníci, zpěváci a dokonce i DJ. Jakmile se ale na podiu objevil Odinson, všichni ztichli a napjatě poslouchali každé jeho slovo. Stejně jako já.

Zrovna sedím na barové židličce a povídám si s barmanem. Lehce upiji z menší sklenice naplněné pomerančovým džusem. Muž za barem mi právě povídá o svém životě. Moc ho neposlouchám. Jsem totiž ponořená do svým myšlenek.

Znovu si v mysli přehrávám scénku, která se dnes ráno odehrála před mým pokojem. Proč to vlastně Loki udělal? A proč jsem ho nechala to udělat?! napadne mne.

Z reproduktorů na pódiu se znovu rozezní rychlá, taneční hudba, kterou pouští mladík, stojící právě na vyvýšené ploše. Pohlédnu směrem k němu. Vidím, že svojí práci dělá rád.

Poté si ale všimnu muže, který jde směrem ke mně. Hnědovlasý mladík se na mne líbezně usmívá. Hned mi do mysli naskočí scénka z našeho prvního setkání. Lehce se usměji.

,,Доброго вечора, пані Максимова. Вам весело? (Přeji Vám hezký večer, slečno Maximovová. Bavíte se dobře?)" zeptá se mne Daniil. Ještě více se na něj usměji.

,,Так, мені весело. Ви теж, пане Сірко? (Ano, bavím. Vy také, pane Sirko?)" odpovím a pokynu rukou k prázdné barové stoličce nedaleko mne. Daniil se elagantně posadí vedle mne a pohlédne mi do očí. Ty však hned poté sklopí. Trochu mne to znepokojí a vzpomenu si na Lokiho. Proč se všichni vyhýbají mým očím?!

,,Так. Виглядаєш приголомшливо! (Ano. Vypadáte úžasně!)" řekne mi pan Sirko, poté co znovu zvedne zrak a pořádně si mne prohlédne. Cítím, že se trochu červenám. Chci odpovědět, ale najednou ucítím lehký dotyk na mém rameni. Moje hlava se otočí rychlostí světla k muži, který se mě právě dotýká.

Koutky úst se mi ještě více zvednou. Člověk, nebo spíše bůh, který přede mnou teď stojí, ve mně vyvolá nečekanou radost, až se této emoci podivím. Vlastně i přes všechnu svou hrdost si přiznám, že ho vidím velice ráda.

Černovlasý bůh se posadí na červenou stoličku napravo ode mne. Teď jsem obklopena z obou stran. Na jedné židli sedí můj krajan, moc milí hnědovlasý mladík a na druhé možný budoucí prezident USA, bůh neplechy a muž, kterého jsem dnes dobrovolně políbila. Tak bych asi tyto dva pány popsala.

Teď se ještě rozhodnout s kým z nich si povídat. Ne, že by na tom nějak záleželo, ale je to slušnost. Nějak totiž cítím, že se o mne budou moji společníci chtít přetahovat a to by nemuselo dopadnout dobře. Hlavně pro Daniila. Vím, že Thorův bratr je schopný udělat cokoli, jen aby vyhrál. A to cokoli by nemuselo být příjemné. No, co teď? Zkrátka budu muset někoho z nich odkopnout? Ale koho?! ptám se sama sebe.

Nemůžu se rozhodnout, a proto poprosím o radu mé dva pomocníčky. Nejdřív kupodivu promluví mozek: Odežeň od sebe toho podrazáckého boha. Ty si snad nevzpomínáš, co vše ti provedl? Daniil, to je ta správná volba, toho se drž. Navíc si dobře rozumíte, mohl by se ti ještě hodit. Tyto rady se mi sice na první pohled zdají velmi dobré, ale stačí jen malé zapřemýšlení a jedna krátká poznámka od mého srdce, a jsem rozhodnuta.

Ještě předtím, než stačí kterýkoli z mých společníků promluvit, se na židličce otočím k panu Sirkovi. Podívám se na něj s omluvným výrazem. To, co se chystám udělat, přísně porušuje moje morální zásady. Já to ale chci učinit.

,,Мені шкода, Данилий (Omlouvám se, Daniili)" řeknu, natahujíc svojí pravou ruku k jeho hlavě. Po chvíli se moje dva prsty dotknou Daniilova levého spánku. Vidím, jak do jeho očí nateče červená barva. Poté se pan Sirko zvedne, popřeje mi hezký večer a odejde. Super, konečně to mám za sebou.

Otočím se zpět k Lokimu. Ten na mne kouká s otevřenou pusou. Jakmile ale zpozoruje, že na něj hledím, nasadí svůj Poker Face a opět sklopí pohled. Malinko si povzdechnu. Proč to pořád dělá?!

Copak se mu tolik protivím, že ode mne musí vždy odehnat svoje oči? Proč mám pořád pocit, jako by se mi chtěl vyhýbat? Proč to dělá, proč mě nutí nad tím přemýšlet?

Po chvíli mlčení Odinson zvedne hlavu a upře svoje tyrkysové oči přímo do mých. Cítím, jak se koutky mých úst zvedají. Jsem ráda, že se na mne konečně podíval. Bůh neplechy se lehce nadechne.

,,Co kdybych vás pozval na nějaký drink?" navrhne. Zatím neodpovídám. Přemýtám o tom, jestli odmítnout, nebo porušit další mojí morální zásadu.

,,Omlouvám se, ale alkohol nepiji." omluvím se a nasadím další z mých lítostivých výrazů. Odinsonovi se na tváři objeví pobavený výraz, na který já zareaguji mírným nakloněním hlavy na stranu.

,,Jedna sklenička vás přeci nezabije." podotkne a jeho tvář se ještě více rozzáří. Lehce zvednu koutky úst a kývnu na souhlas.

,,Tak dobře." svolím nakonec. Bůh neplechy tedy požádá barmana o dva giny s tonikem. Muž za barovým pultem, nám pití okamžitě namíchá a položí ho před nás. Trochu vystrašeně koukám na sklenici stojící přede mnou. Právě se chystám porušit další moje předsevzetí na celý život. To už je dnes druhé. Je opravdu vidět, že na mne má Loki velmi špatný vliv.

Nesměle uchopím sklenici a přiblížím jí k Odinsonově. Hned, jak se dvě skla dotknou, uslyším klasický cinkavý zvuk.

,,Tak na mě a samozřejmě na vás, slečno Maximovová!" řekne král Asgardu vítězoslavně a přiblíží sklenici ke svým rtům. Tiše se zachichotám a opakuji pohyb po Odinsonovi. Upiji malý doušek. Jakmile se průhledná tekutina dostane do mých úst, ucitím zvláštní nahořklou chuť.

Položím sklenici zpět na pult a pohlédnu na Lokiho. Ten si vyloženě užívá konzumování této alkoholické látky. Zatímco já upiji asi tak setinu sklenice, on už má vipito minimálně 75 % z celého jejího obsahu. Udiveně nad tím zakroutím hlavou a zasměji se.

Bůh neplechy si toho patrně všimne, protože stejně jako já odloží sklenici a upře na mne svoje magické oči.

,,Je tu něco k smíchu?" zeptá se s hranou uražeností v tónu svého hlasu. Opět se zasměji.

,,Ne, vůbec nic, vaše Veličenstvo. Jen se vás chci zeptat, kde jste se takto naučil pít." odpovím s provokativním úsměvem. Odinson mne prokoukne a stejně jako mně, se mu na tváři rozzáří úsměv. Společně se zasmějeme. Najednou mi přijde Lokiho společnost tak moc příjemná, až skoro potřebná. Z ničeho nic nevím, co bych bez něj dělala.

,,Jistě, rád Vám to povím...." začne Loki v naší dlouhé, několik hodin trvající konverzaci. Ano, povídali jsme si několik dlouhých hodin. Nevím, ani jak jsem dokázala přežít ve společnosti toho černovlasého boha, kterého jsem už od začátku považovala za špatného. Možná za to mohl ten alkohol. Dlouhým mluvením mi vyschlo v krku, a tak i já jsem musela to sucho něčím vyhnat. Jak říkal Loki, jedna sklenička by mne nezabila, ale z jedné se staly dvě a ze dvou dalších mnoho, které zanechaly díry v mých vzpomínkách. Jediné, co si vybavuji úplně přesně je to, jak rychle a obratně do sebe Odinson ty panáky klopil.

Takhle jsme tam tedy seděli, pili a smáli se. Cítila jsem štěstí, neskutečné. Takové, jako když jsem byla s Pietrem. Ale okořeněné mou dnešní ranní zkušeností.

Z toho večera si už moc nepamatuji, spíš jen rozmazané útržky. Můj a Odinsonův smích; auto, co nás veze domů; hotelový pokoj a Lokiho rty znovu přitisklé na těch mých.