Marionette - [Wanda & Loki FF]

X.

Pohled Wandy:

Miluji déšť, protože když prší, vím, že nepláču sama. Ne, že bych teď brečela, ale moje nálada se dost podobala počasí, které teď panovalu za okny mého pokoje.

Z akce, které jsem se účastnila, jsem se vrátila sotva před půl hodinou. Hned jak jsem dorazila zpět do svého domova, se z oblohy začaly sypat dlouhé provazy vody. Bylo velmi zajímavé, že to ještě více přidalo míře smutku, který ve mně teď přebýval. Vlastně ani nevím, kde se ve mně tak najednou vzal. Přišlo mi divné, že by mi mělo nějak záležet na tom, že si Odinson začal s tou Lady X.

Teď sedím na posteli ve svém pokoji, pozoruji okno pokryté desítkami kapiček vody a přemýšlím. A o čem vlastně? O všem možném. Ani nedokážu popsat, kolik myšlenek a otázek se mi za těch několik minut prohnalo hlavou.

Proč jsem se začala bavit s Daniilem? Proč jsem mu dala přednost před Lokim?! Co jsem na něm viděla? Proč jsem se tak dívala na Lady X, a proč se na ni tak díval Loki? Co na ní viděl? A hlavně, proč jsem se na něj tolik zlobila, za to, že se na ní koukal?! Proč mi tolik vadilo, když s ní potom odešel? Doufám že jsem....ne to není pravda! Proč zrovna tohle, ta nejhorší vlastnost, kterou jsem kdy mohla mít - žárlivost!! Až tak hluboko jsem klesla. Proč jsem na tu zamaskovanou dívku žárlila? To byly otázky, které mi už mnohokrát proběhly hlavou a já na ně pořád nemohla najít odpovědi.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, ale rozhodně to muselo být několik hodin.

______________________

Probudí mne řinčivý zvuk budíku. Unaveně si promnu oči a posadím se na postel. Zjistím, že jsem usnula, ve stejných šatech, v jakých jsem včera přišla z Music Baru. Jsou pořádně pomačkané.

Po chvíli přemýtání, co budu dnes dělat se odhodlám, jít se umýt a přestrojit do čistého oblečení. 

______________________

Ze skříně si vytáhnu jednoduché červené šaty a obleču si je. Pohlédnu na hodiny. Je 7:47. Rozhodnu se, dostat alespoň něco do svého žaludku, který už dlouhou dobu prosí o milost. Od včerejšího večera jsem neměla nic k jídlu, takže se mu ani nedivím.

Úzkými chodbami se po několika minutách bloudění dostanu až do kuchyně. Překvapí mne, že spatřím Visiona, jak sedí u stolu. Respektive, nepřekvapí mne to, že sedí na židli, nýbrž, že sedí u jídelního stolu. Vision totiž nejí, a to vůbec. Nepatrně se zarazím. Robůtek si mne nejspíš všimne a v důsledku toho ke mně otočí hlavu. Nevinně se usměji.

,,Ahoj Visione, jakto, že už nejsi na misi?" zeptám se ho. Snažím se působit mile, i přesto, že Vision není můj oblíbenec. Robůtek se trochu zamračí.

,,Chtěl jsem se ujistit, že ti nevadí, že tu budeš sama. Pan Stark mi sice říkal, že to pro tebe není žádný problém, ale já mu....no, moc mu nevěřím." odpoví s naprosto neutrálním výrazem. Úlevně vydechnu a zasměji se.

,,Jistě, že mi to nevadí. Ubránit se dokážu a když budu něco potřebovat, zeptám se JARVISe." řeknu vděčně. Jsem ráda, že se o mne někdo zajímá. Alespoň někdo.

,,Tak dobře. Promiň, že jsem tě zdržoval. Už musím jít." oznámí mi po chvíli a zvedne se k odchodu.

,,Sbohem, Visione. Hodně štěstí na misi." zakřičím na něj, když je u východových dveří. Android mi věnuje poslední pohled a hned poté za ním zaklapnou dveře. Rychle doběhnu k tabletu, pověšeném na zdi hned vedle východu a podívám se na něj. Jsou tam kamerové záběry z nejdůležitějších míst. Vidím, jak Vision odejde hlavní branou. Povzdechnu si. Tak už jsem tady zase sama.

Otočím se zpět ke kuchyni, abych si šla udělat něco k snídani. Zamrznu však na místě. Zpozoruji před sebou krále Asgardu, jak sedí na barové stoličce. Opět se na mne lišácky usmívá. Vidím, že má velice dobrou náladu. Jeho smaragdové oči opět vyhledávají ty mé. Já však sklopím pohled k zemi a dojdu až ke kuchyňské lince.

,,Tak, jakou jsi měl noc?" zeptám se s ironickým přízvukem, zatímco napustím vodu do rychlovarné konvice. Uslyším drzý smích boha neplechy.

,,Úžasnou." odpoví mi. Úplně vidím, jak se mi směje za zády. Doslova. Malinko se zamračím. Nevím proč, ale najednou pocítím takový ten pocit, jako když Vám někdo svírá rukou hrdlo.

,,Tak to je super. Alespoň někdo z nás dvou se trochu pobavil." odpovím smutně. Oči mi pokryje vrstvička vody, přes kterou začnu špatně vidět. Snažím se jí zahnat zpět, ale nejde to. Znovu se podivím, proč se mi tohle všechno děje.

,,Ale, neříkej, že ty jsi se nebavila, se svým novým kamarádem." zeptá se s pohrdavým přízvukem. Neodpovídám. Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Pořád ale nevím, co přimělo slzy vlézt do mých očí. Nebo spíše kdo? Uchopím ucho konvice s horkou vodou a zaleji sáček s mým oblíbeným ovocným čajem.

,,Chtěla jsem ti jen říct, že končím. Už ti nebudu pomáhat, ať mi uděláš, co chceš. Může ti třeba pomoct ta tvoje zpívající krasavice." oznámím Lokimu a otočím se jeho směrem. Pořád sedí na té stejné barové židličce u pultu asi dve metry ode mne. Teď už se ale nesměje jako předtím. Právě naopak, mračí se a to tak moc, až mi z toho přebíhá mráz po zádech. Chci od něj odtrhnout pohled, ale nejde to. Moje oči, jako by pořád chtěli hledět do těch jeho, smaragdových a teď i plných vzteklých jiskřiček. Smutek z mé mysli okamžitě zmizí a nahradí ho strach. Ten pocit dušení však ještě pořád přetrvává.

Vzpomenu si na naše první setkání. Na to, jak se mi ze začátku zdál jako docela dobrý chlap, ale poté jsem zjistila, že takový on ve skutečnosti vůbec není. Vybaví se mi i vzpomínka na to, jak mi v mé mysli zobrazil jeden z mých nejbolestivějších zážitků. Znovu před sebou živě vidím Pietra.

Mrazivý výraz na bohově tváři stále přetrvává. Polknu. Bojím se ho, opravdu se ho bojím!! přiznám si. Nevím, co mám dělat. Dráždila jsem hada bosou nohou a on mi ji teď nejspíš bude chtít ukousnout. A to se mi moc nelíbí.

Poté si ale vzpomenu, co vše mi Odinson udělal. Kolikrát jsem se už kvůli němu cítila bezmocná. Kolikrát už jsem kvůli němu brečela. Kolikrát mi už něco udělal. Vztek přebije strach, zamračený výraz vystřídá ten vystrašený. Nechci se jen tak vzdát. Ne jemu.

,,Myslím, že jsem tě špatně slyšel." oznámí mi docela klidně bůh neplechy. Pořád se mračí, ale mám pocit, že už ne tak, jako předtím. Zhluboka se nadechnu a své ruce zatnu v pěst.

,,A já myslím, že jsi mne slyšel moc dobře, ale jestli je jeho královské Veličenstvo hluché, klidně to zopakuji," na chvíli se odmlčím ,,Říkala jsem, že na tebe kašlu. Už ti nechci pomáhat a ani nebudu. Vem si tu svou andělskou mrchu, a ať ti pomůže ona. Já končím." oznámím mu hrdě a do očí se mi znovu nahrnou slzy. Otočím se zpět ke kuchyňské lince, abych zakryla kapky vody, které se mi už skoro kutálejí po tváři. Rukávem šatů si otřu oči.

Poté ale ucítím nečekaný a ne moc příjemný dotyk na mé pravé paži. Cizí ruka se mnou škubne tak, abych se otočila obličejem k Lokimu. Pořád se mračí, ale z jeho obličeje poznám i jinou emoci - že by smutek? Překvapí mne to. Nestihnu nad tím však přemýšlet, protože se soustředím na současnou situaci. Odinson mne nemilosrdně přistrčí ke kuchyňské lince a svýma rukama zachytí ty moje. Nemůžu se tedy nijak bránit.

Jistě, že mi to nevadí. Ubránit se dokážu a... vzpomenu si na slova, která jsem před několika minutami říkala Visionovi. Odinson se ke mně nebezpečně přiblíží svým obličejem, až cítím jeho ledový dech na své tváři. Očima se pořád upírám do těch jeho. Srdce mi začne bít jako o závod.

,,Nic jsem ti neudělal a s tou zpěvačkou jsem nic něměl, takže nevím, proč by jsi mi měla přestat pomáhat!!" podotkne. Pořád na něj trochu vystrašeně hledím. Nevím co odpovědět, a jestli vůbec něco odpovídat.

Jen tak tam stojíme, naše obličeje se nacházejí pár centimetrů od sebe, a koukáme na sebe. Slyším pouze splašený tlukot mého srdce a Lokiho pravidelné oddychování. Nevím ani, jak dlouho ta chvíle trvá. Možná několik vteřin, možná několik minut. Nedokážu to odhadnout. Mně se však zdá jako nekonečná.

Crrrrrr. Zazvoní zvonek, a přeruší tak tu dlouhou chvíli.