Vlčí jiskra ✓ [1]

~2

Flamera:

Od Afřiny nory jsem se rozběhla směrem k Pálivé Skalce. Po čenichu mi stékaly horké slzy. Sama sebe jsem nechápala. Doběhla jsem až k malé skále z lávových kamenů. Po jedné straně skály stékala dolů vařící říčka lávy. Posadila jsem se na proti lávopádu a už jsem nedokázala zadržet smutek. Hlasitě jsem se rozvzlykala.
Netuším, jak dlouho jsem tam seděla a brečela, ale nakonec jsem usnula.

Ráno jsem se vzbudila brzy. Rozmrzele jsem zavrčela a ohnala se po ohnivé jiskře, která se mi snesla na čenich. Zakručelo mi v břiše. Měla bych si ulovit alespoň hraboše. Závětřila jsem. Srna. Rozeběhla jsem se za pachem srnčího masa. Za chvíli jsem spatřila srnku, která se poklidně pásla v mlází. Přikrčila jsem se a skočila. Dopadla jsem na zvíře a zakousla se mu do krku. Když jsem se ujistila, že je srna doopravdy mrtvá, začala jsem si pochutnávat.

Náhle jsem pocítila nesympatie vůči Afře. Tohle ona nikdy dělat nemusela. Nemusela doopravdy lovit, aby zahnala hlad. Famya udělá všechno za ni. Afra má teplý pelech a dobré jídlo. Olízla jsem si tlamu a temně zavrčela. Nikdy jsem se neměla tak dobře jako Afra. Mám spoustu sourozenců a rodiče jsou Lovci, takže musí lovit i pro Alfu a jeho družku. Náhle jsem si vzpomněla, že jsem kdysi slyšela ošklivou pomluvu o Famye. Říkalo se, že Famya je Alfova milenka a proto má všude tak přáno. Afra a její rodina se mi začínali hnusit. Co jsem na nich vlastně kdy viděla? Proč jsme byly s Afrou vlastně takové kamarádky? A proč jsem vlastně Hlídačka? Naštvaně jsem sebou plácla do udusané trávy. Ano, Hlídačkou jsem se stala kvůli Afře. Ale nemyslela jsem si, že by mě bavilo být Lovkyně jako zbytek rodiny. Asi bych chtěla být Bojovnice. Všichni z rodiny vždycky říkávaly, že pro vlčice se nehodí bojovat, že bych se mohla zranit. Naprosto chápu, že o mě nechtěly přijít, ale nakonec jsem na svůj sen stát se Bojovnicí zapomněla. I když jsem si to ale teď nechtěla přiznat, práce Hlídačky mě bavila.

Náhle jsem uslyšela kroky. Překvapeně jsem se ohlédla. Stál tam jeden z Hlídačů. "Jako všichni Hlídači by ses měla dostavit na výslech toho Ledového, Flamero." oznámil lhostejným hlasem. Pak se otočil a mířil zpátky. Rozklusala jsem se za ním. Doběhli jsme do nory pro zajatce alias vězení. Vládla tam ponurá atmosféra. Dva Hlídači drželi už tak spoutaného Ledového na něhož zlověstně shlížel Ignis. Po obou stranách stálo ještě několik dalších Hlídačů včetně Afry, která stála vepředu. Jak jinak. Otráveně jsem zamířila k ní. Při pohledu na toho Ledového mě znovu rozbolelo zraněné ucho. "Flam?" začala Afra, když jsem si stoupla vedle ní. "Celé je to nedorozumění." pokračovala, ale já na ni výhružně zavrčela, takže raději zmlkla.

"Ty!" zavrčel Ignis opovržlivě na vyhublého Ledového. Nelitovala jsem ho. "Ve vlastním zájmu nám pověz všechno, co víš!" pokračoval velitel Hlídky. Oči měl tak chladné, že kdyby nebyly z ohně, bála bych se, že zmrznou. Poté se Ledovému zadíval do očí. Chvíli odolával, ale pak se zhroutil. Padl na přední tlapy a zavyl "Jsem Troio, učeň Ledových Bojovníků, nic nevím, měl jsem jen hlídat aby nás nenapadli Ohniví!" kňučel. "Jistě," ušklíbl se chladně Ignis. "A proto jsi Bojovník! Nejspíš je vaše Hlídka ještě neschopnější, než jsem si myslel!" vyštěkl pohrdavě. Dva Hlídači přimáčkli Ledového k zemi z horkých lávových kamenů. Zavyl bolestí. Samozřejmě, proti Ledu se dá bojovat pouze Ohněm. A Oheň vždycky zvítězí, já to vím. Budu za Ohnivé bojovat do konce života. Nenáviděla jsem Ledové. Ale ještě víc jsem nenáviděla Ohnivé, kteří zradili svou zemi.

"Ale já opravdu nic nevím!" vyl zoufale Troio a třásl se. "Měl jsem za úkol najít zdroj Ohně!" vyhrkl. Poté se bláznivě rozchechtal a vyvalil oči. "Zešílel." konstatoval suše Ignis. "Hoďte ho do lávy." poručil Hlídačům, kteří Troia drželi. Když spolu s ním odešli, obrátil se zpět na nás. Nepatrně jsem se zachvěla. Hození do lávy za živa byl krutý trest pro obyčejného špicla.

"Toto zjištění ovšem mění situaci a i my musíme poslat zvěda mezi Ledové. S našimi zvědy v Ledovém lese už nějakou dobu nemáme pořádný kontakt." oznámil Ignis lhostejně. Zajímalo mě, co dělají Ohnivým špiclům v Ledovém lese. "Hlásí se někdo dobrovolně?" optal se a přeletěl všechny Hlídače pohledem. Nikdo. "Dobrá." konstatoval chladně. "Někoho vyberu." Mezi Hlídači panovala nervozita. "Vybírám tedy... Afru. Dokázala jsi chytit Ledového. Teď se budeš muset snažit, aby nechytili oni tebe." probodl jí pohledem. Na zlomek vteřiny mi jí bylo líto. Pak se mě zmocnila zlost. To já jsem Troia chytila! "Dobře." odpověděla pevně Afra. "Ale dovolte mi, abych si s sebou vzala ještě někoho. A to mou nejlepší přítelkyni - Flameru." oznámila. Jasně, takže teď mě chce jako zabít? Chce, aby mě Ledoví zazdili do ledu? "Tak to ne!" vybuchla jsem. "Nikam nejdu!" vyštěkla jsem a zabodla svůj pohled do Afry. "Vlastně se mi Afřin nápad líbí. Flamero, budeš spolu s Afrou poslána jako zvěd do Ledového lesa." oznámil jízlivě. Vzpurně jsem pohodila hlavou a vyběhla ven z nory.

Afra:

Doufala jsem, že jsem si Flameru alespoň trochu udobřila. Měla stejné zásluhy jako já. Ale po mém návrhu vypadala ještě naštvaněji. Povzdechla jsem si. Procházela jsem se podél říčky lávy směrem od Pálivé Skalky. Nevěděla jsem, jak přátelství s Flamerou ještě zachránit. Třeba nás stmelí společná mise. Naštvaně jsem hrábla packou do říčky a rudooranžová láva se rozstříkla a spálila několik posledních stébel trávy okolo říčky. Zítra jsme se s Flamerou měly dostavit za Ignisem pro příslušné instrukce. Najednou jsem pocítila únavu. Vydala jsem se ke své noře a už se těšila do pelechu.