Vlčí jiskra ✓ [1]

~21

Flamera:

Nemohla jsem uvěřit, že se mě opravdu vydal hledat. A také mě našel. Vyčerpaně jsem zavyla. Okamžitě se ke mě vrhl a přátelsky mi olízl ucho. "Jak ses proboha dostala sem?" vyhrkl, když si všiml, že má zadní noha je v podstatě nehybná. Ani já sama jsem neměla tušení, jak se mi to povedlo. "Aelor mě zasáhl bleskem." šeptla jsem. Na okamžik se v Grickových očích zjevilo zděšení, které se ale rychle změnilo jen v mírně ustaraný pohled. "Musíš se dostat k Řece Úsvitu. Její voda má velmi léčivé účinky a většinou dokáže zmírnit i zranění způsobená magií jiskřivých, která je, jak jistě víš, mnohem silnější než ostatní. Teď si ale musíš hlavně odpočinout." dokončil a vydal se mi něco ulovit.

Jeho péče mě zahřála u srdce. Došlo mi, jak moc dobrého přítele v něm mám, když mi pomohl utéct, ale až teď mě napadlo, jestli v tom nemůže být něco víc. Naposledy jsem měla druha, když jsem nastoupila k Hlídkařům. On byl ale Lovcem, a tak jsme se postupně přestávali vídat a bavit a naše láska se rozpadla jako na popel spálená tráva.

Po chvíli se Grick vrátil a nesl dva menší zajíce. Já se okamžitě pustila do toho prvního. Musela jsem vypadat, jako že jsem sto let nejedla. Grick mě pozoroval se svým typickým úšklebkem. V jednu chvíli jsem měla sto chutí ho kousnout, ale místo toho jsem mu přistrčila třetinu druhého zajíce. Okamžitě si lehl vedle mě a jeho ocas se bezděčně ovinul okolo mého. Položila jsem si hlavu a s hřejivým pocitem, že mám u sebe konečně znovu někoho, komu můžu věřit, jsem usnula.

Lectra:

Jakmile Hellaen večer vesele vešla do doupěte, myslím, že věznit mě si vyloženě užívala, skočila jsem po ní. Podrážděně na mě zavrčela, ale věděla, že až na pár ošklivých škrábanců jí stejně nemůžu nic udělat. "Koukej nás dostat ven." zasyčela jsem na ni a škrábla ji přes čumák. pár kapek temně rudé krve dopadlo na mé světlé tlapky. "Nechci jen kvůli tobě přijít o všecko." namítla Hellaen rozzuřeně a tmavě modré oči se jí jen blýskaly. "Nemáte žádné právo nás tu věznit." přidala se Afra. Hellaen otráveně protočila oči, a tak jsem přidala další škrábanec. 

"Tak co po mě chceš?" zaječela, když už její čumák zdobil i třetí škrábanec. "Tak nejdřív abys byla zticha" opáčila jsem sarkasticky. Pomalu jsem ji pustila. Hellaen se o nic nepokusila, jen mě propalovala pohledem. Nakonec uhnula očima jako první. "Pokud to nějak pomůže najít Gricka." zabručela. "A ty škrábance nebyly moc chytrý. Glenisa si jich okamžitě všimne. taky tu máte večeři." dodala ještě a kývla směrem ke vchodu, kde ležela na zemi mrtvá hubená liška.

Další den se objevila s vcelku dobrou náladou. "Mám plán." oznámila nám klidně. "Nechceš nám prostě otevřít a pustit nás ven?" štěkla jsem. Měla jsem jí už vážně plné zuby. "Jaký je plán?" zeptala se Afra a udělala pár kroků směrem k šedočerné vlčici, aby dala dostatečně najevo, že jí dává šanci. Protočila jsem oči.

Afra:

Ta vlčice mi nepřipadala špatná, rozhodla jsem se jí věřit, i když to vypadalo, že vztah jí a Lectry je dost napjatý. Ale šedočerná nevypadala jako žádná zrádkyně. "Zkrátka sem přivedu vlka, který vás bude hlídat místo mne." začala "já budu naoko pryč, ale ukryju se někde poblíž. Ten vlk bude omámený a usne. Vy ho poškrábete, ne nijak moc, ale aby to vypadalo, že omdlel kvůli tomu, až se vzbudí. Vy uteče a se mnou se setkáte u Jezevčí skalky." dokončila jedním dechem a vyzývavě hleděla na Lectru.

"No dobře..." protáhla Lectra. "To zní jako logický plán. Až na to...kudy proboha máme utéct?" vyštěkla podrážděně. Šedočerná sebou cukla. "Nikdo tu nebude. Maximálně tak Eulora. Utečete v pravé poledne. To budou Glenisa s Aelorem u Bojovníků."

"Fajn." Lectra kývla. "Tak zítra." Šedočerná se otočila k odchodu. "Děkujeme." zašeptala jsem za ní. Pohnula uchem, ale neotočila se.

Další den jsem se vzbudila nezdravě brzy a vynervovaně jsem přecházela po doupěti. Lectra ještě spala a navíc, pro ni byl plán útěku mnohem jednodušší. Vyrostla tu, je to její domov. Šedočerná se objevila asi hodinu před polednem, s sebou měla postaršího šedohnědého vlka s pronikavýma, ale unavenýma tmavýma očima. "Petriusi, koukej je pořádně hlídat. Víš, že je mám na starost. Přece nechceš, abych přišla o pozici První Hlídkařky. Lepší šéfku si sotva můžeš přát." mluvila tak medovým hláskem, že zněla jako kočka, která přede. Teprve teď mi došlo, že jsem se Lectry ani nezeptala na její jméno. Ale to už teď bylo jedno. Nadešel náš čas.

Netrvalo dlouho a vlk, kterého šedočerná přesvědčila, aby zůstal raději s námi uvnitř, usnul. Bylo mi ho líto, a tak jsem ho jen trochu sekla přes čumák. Lectra přidala šrám na uchu a zadní noze. Poté jsme s pomocí liány, která ležela u vlkových nohou odvalily balvan a mě praštili do očí ostré sluneční světlo. "Poběž tudy." zasykla Lectra a obě jsme se rozběhly lesem.

K Jezevčí skalce jsme dorazili zanedlouho. Bylo to odlehlé místo ukryté v roklince. Vyčerpaně, spíš ze strachu než z toho běhu, jsem se svalila na zem a Lectra ke mně. Úlevou jsme se obě na chvíli bláznivě rozesmály.

Do té doby, než se objevil další vlk, kterého jsem poznala za zlomek vteřiny. Rezavá srst a černé tlapy. Na okamžik jsem myslela, že vidím ducha, než mi to došlo.

Byl to Regs, Flameřin bratr.