Vlčí jiskra ✓ [1]

~25

Flamera:

"Měli bychom se vrátit a bojovat." neochotně jsem se vymanila z Grickova objetí. "Potřebují nás." pokračovala jsem naléhavě. "Máš pravdu." Grick vstal a zabořil čenich do mé srsti. Na chvíli jsem slastně přivřela oči. Najednou jsem si připadala špatně, že vlci umírají v boji, zatímco my tady děláme...tohle. "Jseš si jistá, že je tvá noha naprosto v pořádku?" zeptal se starostlivě. "jsem si tím víc než jistá. Ale tam v řece jsem to viděla. Viděla jsem válku a krev a své přátele...Afru, Lectru. Bylo to příšerné." přidala jsem do kroku. Musíme se tam dostat co nejdřív.

"Ohniví bojují také?" Grick vypadal překvapeně. přikývla jsem. "Jak se zase tohle stalo?" jeho obvyklý úšklebek vypadal najednou trochu křečovitě a oba jsme ještě více zrychlili. "Flam?" zeptal se po chvíli. "Na jaké straně budeš bojovat?" otázal se tiše. O tom jsem ještě tak úplně nepřemýšlela. Samozřejmě, že jsem si nedovedla představit boj proti němu, ale Ohnivé bych nikdy v životě nezradila. Od tlapek mi bezděčně vyšlehly menší plamínky, které jsem však silou vůle rychle pozhasínala. Myslím však, že mluvily za vše. "Naprosto chápu, že chceš válčit za svůj národ." ozval se Grick znovu. "Kdybychom bojovali spolu, ostatní by neměli šanci." dobírala jsem si ho ve snaze zlepšit náladu. Tvář mu okamžitě rozjasnil ten jeho úšklebek, který jsem na něm milovala. Náhle se zastavil.

"Nesmím dovolit, aby se ti v boji cokoliv stalo Flam. Na to tě miluju až moc." zašeptal. Přitiskla jsem svůj čenich na ten jeho. "Nestane, věř mi. Na to jsem až moc dobrá bojovnice." zamumlala jsem a přišlo mi, že v ten okamžik existujeme v celém Lese jen my. 

Frostin:

Zatím jsem poměrně úspěšně odrážel útoky všech Jiskřivých, uvědomoval jsem si však, že to nejhorší nastane až když se střetnou Ledoví s Ohnivými. Odjakživa to byl nekonečný boj. Led proti Ohni, Oheň proti Ledu. Vrhl se na mě tmavošedý Jiskřivý a uštědřil mi hluboký škrábanec na boku. Tvrdě jsem se zakousl do jeho přední nohy, a on se zaskučením utekl. Nechtěl jsem používat magii, dokud nebudu muset, ale Jiskřiví byli překvapivě agresivní a jiskry létaly nezřízeně lesem.

Najednou se odněkud vynořila Lectra. Tvářila se rozzuřeně a na boku se jí táhlo několik čerstvých ran. "Frostine!" zavyla, jakmile mě spatřila. Vrhla se po mne a já ani nestačil zareagovat. Přitlačila mě k zemi a já chtěl už už použít magii, ale vtom se naklonila ještě blíž. "Co se stalo? Jaktože sem vůbec přišli?" zasyčela mi do ucha. "Dozvěděli se o tom, že Ohniví bojují. Tohle nebyla moje chyba!" štěkl jsem potichu. "Byla to Afřina chyba." zavrčela Lectra naštvaně. Pak mě drápla do břicha a já ji odhodil asi o půl metru dál. Rychle se běžela věnovat někomu jinému.

To už se na mě zezadu vrhl další z Jiskřivých. Jak je možné, že kvůli Afře selhal náš plán? Co se s ní stalo? kde teď je? Musím ji najít! Zuřivě jsem se po Jiskřivém ohnal a podrápal mu přední nohy. Ze škrábanců mu prýštila krev, ale jeho odhodlání nepolevilo. Vrhl jsem proti němu ostrý rampouch. Musím se dostat za Afrou, musím zjistit, jestli je alespoň živá. Jiskřivý zavyl bolestí a od jeho tlap vylétly jiskry. Na to jsem nebyl připravený. Pokusil jsem se uhnout, ale jedna z jisker mi na chvilku v podstatě znecitlivěla přední nohu. Druhá mě zasáhla do oka. Bylo to, jako by se mi tam zabodl ten nejostřejší rampouch, zapálený tím nejžhavějším ohněm. Zaskučel jsem bolestí, ale to už Jiskřivý padl mrtvý k zemi, protože ho jiný Ledový proklál rampouchem.

Grick:

Umíral jsem při pomyšlení na to, že by se Flam mohlo něco stát. Rezavočerná vlčice však poklidně klusala vedle mě a vypadala nesmírně klidně, i když asi nebyla. Už jsme se blížili k Táboru a byl slyšet bojový křik vlků, mezi stromy sem tam proletěla zbloudilá jiskra. Flamera ještě zrychlila a klidně už ani nevypadala.

Jakmile jsme dorazili až k Táboru, spatřili jsme spostu Ledových, Jiskřivých i Ohnivých a do nosu nás praštil pach krve. Nikdo si nás nevšímal, všichni byli až příliš zaujatí bojem. "Přesně tohle jsem viděla v řece..." zašeptala Flam. "Tak běž...Běž a bojuj za Ohnivé." vybídl jsem ji jemně. Trhalo mi srdce ji nechávat samotnou, ale věděl jsem, že by mě s sebou stejně nepustila. Naposledy jsme se k sobě přitulili a Flam zmizela mezi ostatními vlky. Já se okamžitě vrhl na nejbližšího ledového. Nic se jí nestane. Je vážně dobrá v boji, ujišťoval jsem sám sebe. Ledového jsem vyřídil rychle, ale to už se po mě vrhli dva další.

Tahle bitva je tedy vážnější, než jsem. Napadlo mě, kde je teď asi Lectra. Podle Flameřiny vize bojuje stejně jako všichni ostatní. Měl bych ji co nejrychleji najít. Přeci jen to byla má dobrá přítelkyně, i když jako o družce jsem o ní nikdy neuvažoval. Nedokázal jsem se rozhodnout mezi ní a Hellaen. 

Zmíněnou černošedou vlčici jsem po chvíli spatřil. Jakmile jsem se vypořádal s dalším ledovým, zamířil jsem k ní. "Gricku!" vyhrkla s úlevou a rychle mě zatáhla za menší skalku. Měla ošklivě natržené ucho a krvácela na zadní noze. "Není to nic hrozného." uklidňovala mě, když si všimla jak se dívám na její zranění. "Je to jen trochu horší škrábnutí. Kde jsi byl? Proč jsi zmizel? Řekni mi...všechno." vychrlila na mě. Ušklíbl jsem se. "Caris mi pověděl, co se tu děje. Ale měl bych ti říct hlavně jednu věc." na chvilku jsem se odmlčel. Hellaen na mě starostlivě hleděla tmavomodrýma očima.

"Mám družku. Je to Flamera."

Afra:

Zrovna jsem zuřivě škrábala Ledového, už už to vypadalo, že ho dostanu, ale vtom mě jeho dotek jakoby přimrazil k zemi. Nemohla jsem se pohnout a vlk mě srazil na zem. Skláněl se, aby mi uštědřil poslední ránu, ale v tu chvíli ho strakatá vlčice strhla do strany, ledový dotek polevil a já honem utekla. Vlčici jsem poznala, byla to Eulora, Jiskřivá Beta. Vůbec jsem sice nechápala, proč mi pomohla, vždycky mi přišlo že mě stejně jako ostatní Jiskřiví moc nemusí, ale nestěžovala jsem si.

Otřepala jsem se a po chvíli se vrhla po dalším z Ledových. Nedávala jsem Frostinovi za vinu, že se Ledoví přidali. Byla to jen a jen moje chyba. Už zase. Byla jsem tak hloupá, neskutečně hloupá.  Jakožto Jiskřivá jsem navíc nesměla použít svou ohnivou magii. Protivníků na bojišti stále přibývalo. Stále více Jiskřivých používalo svou magii, protože bez ní byla jejich, vlastně naše, šance opravdu nízká. Síly mi ubývaly, ale nehodlala jsem to vzdát. Část Ledových už byla pryč, ale ti nejsilnější Bojovníci zůstávali a byli vytrvalí. Jak postupují boje proti Ohnivým jsem nevěděla, ale neměla jsem zrovna chuť bojovat proti nim. Pořád jsem čekala, že se odněkud vynoří Fayrus a prokousne mi hrdlo za zradu národa. 

Zrovna jsem vyřídila dalšího Ledového, když vtom mě někdo chytil zezadu a táhl pryč. Pokusila jsem se bránit, ale zaslechla jsem známý hlas. "To jsem já, Afro." zasyčela mi Lectra do ucha. Doufala jsem, že nemá žádné zlé úmysly. "Kam mě to...?" nedokončila jsem větu. Lectra mě zatáhla do doupěte Bojovníků, až úplně dozadu. Tam na zemi ležela Eulora a krvácela z hluboké rány na boku.

"Ten Ledový, se kterým jsi mi pomohla..." zašeptala jsem nevěřícně směrem k ní. Přikývla, ale nevypadala, že se zlobí. "Nemusela jsi to dělat. Nejsem ani pořádná Jiskřivá. Ty jsi Beta." namítala jsem. "Přesto jsem to udělala. Pro tebe." odpověděla Eulora a vzdychla. Lectra se posadila do kouta a já se usadila k ní. Vypadalo to, že na mě nemá vztek kvůli Regsovi, nebo se dost snažila ho nedat najevo, minimálně ne teď. "Ale proč?" zeptala jsem se znovu Eulory a snažila se nevšímat si stále horšího krvácení. "Léčitelka už je na cestě." vpadla mi Lectra do řeči. Eulora jen mdle kývla. Pak se mi zpříma podívala do očí.

"Protože jsem tvoje matka."

Upozorňuju, tohle je nejspíš předposlední kapitola :O Co se týče Eulory, nemůžu se rozhodnout jestli ji zabít nebo ne, takže můžete napsat do komentářů. Příští kapitolka bude snad brzy <3