Vlčí jiskra ✓ [1]

~17

Afra:

"Měly bychom se vydat za Frostinem." prohlásila Weria další den ráno, když se s Rhenadou a Lectrou vrátily z lovu. Já jako jediná lovit nešla, protože se svou tmavě šedou srstí bych mohla vzbudit pozornost. "Frostinem?" zakuckala jsem se, protože jsem zrovna čerpala energii z Rhenadiny bylinkové vody. "Věř mi, já ho znám. Je možné, že nemá ani tušení o tom, co Frozerius chystá." přesvědčovala mě. "Když já nevím." zakousla jsem se do jednoho lumíka, kterého vlčice ulovily. "Frostina sice neznám." Lectra ladně švihla ocasem, "ale podle mě bychom se měly snažit, aby na naší straně bylo co nejvíce vlků. Z obyčejných Lovců nebo Hlídačů nechce válku nikdo, tím jsem si jistá." dokončila. Rhenada přikývla. "Ať si to Fayrus s Frozeriem rozdají sami dva." přidala se. "Tak dobře." kývla jsem nakonec. Byla jsem nervózní, že ho znovu uvidím. Nikdo kromě mě, jeho a možná Flamery neví, co se stalo. Že mě pomohl zachránit před...ním. Zhluboka jsem se nadechla. "Kdy vyrazíme?" 

Už zase jsme se hnaly sněhem. Upřímně jsem se už nemohla dočkat, až se moje promrzlé tlapky zase jednou dotknou hřejivých lávových kamenů v Ohnivém Lese. V tlamě jsem nesla macatého lumíka. Sice se nám s potravou běželo pomaleji, ale žádná z nás už nechtěla cestou hladovět. Běžely jsme kolem Potoka Zázraků směrem k Jelenímu Háji, čímž jsme o dost snížily šanci, že nás někdo uvidí, ale pořád jsme se chovaly ostražitě.

V lese kupodivu nebylo vůbec šero, sníh na zemi i na větvích stromů se třpytil a rampouchy fungovaly jako miniaturní zrcadla. I když jsem měla kožich plný sněhu a tlapky studenější než zmíněné rampouchy, Ledový Les mě zase jednou fascinoval. Pár desítek metrů od nás se s dusotem prohnalo jelení stádo. Lectra vypadala ještě více užasle než já. Všimla jsem si, že jí okolo nohou už zase poskakují jiskřičky. Na chvíli jsme zastavily a snědly jednoho z našich lumíků. Z pomyšlení, že už brzy uvidím Frostina, se mi ježila srst na zádech.

Grick:

Věděl jsem, že trest mě nemine. Doufal jsem, že mě Glennisa nadobro nevyžene z jiskřivých, ale vzhledem k její povaze jsem se bál jako malé vlče. Navíc jsou Glennisa a Aelor druhové. Jediný, kdo mi mohl pomoci, byla Eulora. Aelor byl momentálně v péči Nalmy, což samozřejmě nebylo kvůli mně, ale kvůli popáleninám, které mu způsobila Flam. Glennisa byla k tomu všemu ještě příšerně nervní, protože Lectra se nevracela ani se nespojila s nikým Jiskřivým v Ledovém Lese.

Eulora mě kupodivu přijala rychle. Ve své soukromé noře, kam neměla přístup ani její sestra, což bylo zvláštní. V doupěti panovalo šero, až na jednu zažehnutou jiskru, která vytrvale pableskovala v hromádce listí obložené kameny. Vlčice ležela až úplně vzadu. "Beto." mírně jsem sklonil hlavu. Už už jsem otevíral tlamu, abych jí vysvětlil, proč jsem ji navštívil, ale předběhla mne. "Samozřejmě mi došlo, proč tu jsi." zavrčela pobaveně. "Ale oba dobře víme, že je to jen na mé sestře. Aelor jí byl velmi blízký. "Jemu jsem nic neudělal. Jiskra by mu neublížila." namítl jsem naštvaně. "To já přece vím." štěkla Beta. "Ale tím jsi dopomohl Flameře k útěku, během kterého se jí podařilo Aelora vážně poranit. Což znamená celkové oslabení Jiskřivých, pokud nastane válka." pokračovala a propalovala mne pohledem. Povzdechl jsem si. Eulora se stáhla ještě více dovnitř doupěte. Přitom zřejmě něco zvrhla. Z prostoru za ní se vykutálela malá hliněná destička. I ve slabém světle jsem poznal, že je na ní otisk tlapky maličkého vlčete.

Eulora po destičce okamžitě chňapla tak, až jsem se divil, že se nerozbila. "Vypadni!" zavyla na mě. "Nevracej se, jinak tě Glennisa zabije. A mě už nelez na oči! Nikdy!" po tvářích se jí koulely slzy. "Budete prosit abych se vrátil, až vám polovina vlků chcípne v nesmyslný válce." zasyčel jsem na ni a vyběhl z doupěte. Zastavil jsem se až u doupat Hlídačů. Chtěl jsem ještě zkontrolovat, jak je na tom Hellaen. 

Nalma u ní naštěstí nebyla. Hlídkařka ležela pohodlně usazená v hromadě suché trávy, vedle ní ležely zbytky mrtvé veverky. Vlčice spala. "Sbohem, Hellaen." zašeptal jsem, a běžel pryč, až na sever Jiskřivého Lesa, k Řece Úsvitu. Věděl jsem ale, že se vrátím.

Afra:

Navečer jsme zastavily na okraji Jeleního Háje. Potrava v podobě lumíků už nám došla a věděly jsme, že přespat zde je obrovské riziko, ale byly jsme neskutečně unavené a já ze všeho toho mrazu ani necítila tlapky a ocas. Domluvily jsme se, že budeme v noci střídat hlídky. První hlídku měla Lectra, takže já a Weria jsme se uložily do dolíku ve sněhu, který jsme vyhrabaly pod vysokým smrkem, jehož větve se téměř dotýkaly země. 

S trhnutím jsem se probudila, když do mě Weria jemně šťouchla čumákem. "Hlídka." zašeptala jen unaveně a ulehla vedle sestry. Já se posadila, obešla strom a vzápětí se s našpicovanýma ušima znovu schovala. Kromě sněhu, který poryvy větru schazovaly z větví, jsem však  naštěstí neslyšela nic. Až ke konci mé hlídky, když už začínalo svítat, jsem ucítila pach dvou Ledových.

"Někdo tu je." zašeptal jeden. "Tím jsem si jist." zaduněl druhý, až nepřirozeně hlubokým hlasem. Ztuhla jsem a neodvážila se ani nadechnout. Větve obsypané sněhem mne chránily dobře, ale tito dva vlci nezněli, že by sem šli na příjemnou ranní procházku. "myslíš, že je tu možnost, že se vrátili špioni Ohnivých?" zaskřehotal ten první hlas. "Vzhledem k tomu, že se nikoho z nich nepodařilo zabít, řekl bych, že ano." odvětil ten druhý sarkasticky. "Trochu to tu prohledáme." navrhl vzápětí. Krev mi v žilách ztuhla ještě o trochu víc, a ne mrazem. Rozhodla jsem se zaútočit dříve, než se dostanou příliš blízko. 

Vyskočila jsem zpoza větví a vrhla proti vlkům obrovskou, žhavou kouli ohně. Jeden z nich bolestně zavřeštěl, druhý si stihl vytvořit ledový štít. To už mi běžela na pomoc i Lectra. Kolem nohou se jí svíjely praskající jiskry. Bílý vlk se šedými tlapkami, ten se štítem a hlubokým hlase, proti ní vyslal smršť ledových krystalek. Lectra zakňučela, když se jí bolestivě zaryly do kůže. Hlavně jsem doufala, že vlkům nedojde, že je tu také Weria. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila proti bílému plamen. Ten však pohotově vyslal ledový vichr. Naše magie se střetly a já pokračovala. Oheň proti Ledu. Tak to vždycky bude. Možná, že válce se ani vyhnout nedá...

Takové myšlenky jsem raději zaplašila. to už se ovšem vrátil na scénu ten první vlk. Tyrkysový s pronikavýma stříbrnýma očima. Nevypadal, že je stejně dobrý v boji jako jeho kolega, ale rozhodla jsem se, že ho radši nebudu podceňovat. Naštěstí se ho už ujala Lectra. Já vytrvale chrlila plameny proti bílému, ale ten se nezdál ani trochu unavený. Já se rozhodla zariskovat a vyřadit tyrkysového. Na chvilku jsem se otočila a vrhla plamennou kouli proti němu. V tu chvíli mi srstí projel závan ledového vichru. Hlava se mi zamotala a já klesla do sněhu. Ještě jsem uslyšela zmučené vytí tyrkysového. Teď je to jeden na jednoho.