Vlčí jiskra ✓ [1]

~24

Frostin:

Leknutím jsem sebou trhl. Otec vpadl do mého sněhového doupěte a z očí mu sršely blesky. "Frostine!" vybuchl. Zatvářil jsem se nechápavě. Za ním stál Velgen a vypadal neméně naštvaně. Jakmile na něj můj otec kývl, otočil se a zmizel ven. "Poslal jsem do Mezilesa zvědy." začal. Já pořád nechápal. Pomocí zvědů by těžko odhalil mou lež o nemocných. hlavou mi probleskla zlá předtucha. "A moji zvědové zjistili, že Kříženci bojují! Proti Ohnivým!" řval nepříčetně. Trhl jsem sebou. Jak se zas tohle mohlo stát?

"Ledoví se okamžitě přidávají do války! Ať jim ten jejich Meziles hezky osekáme ze stran." zle se zašklebil a okamžitě vystřelil ven z doupěte. Moje první myšlenka byla Afra. Ona a Lectra, samozřejmě. Doufal jsem, že jsou alespoň uvězněné někde v bezpečí. 

Když slunce vystoupalo výše na oblohu, Velgen zavelel a všichni se znovu vydali na pochod směrem k Mezilesu, ale ne moc rychle, aby se nevyčerpali před nadcházejícím bojem. Šel jsem s nimi a pevně doufal, že nebudu muset bojovat proti Afře.

Lectra:

Okamžitě jsem poznala, že je něco špatně. Z druhé strany proudili do tábora Bojovníci Ledových. Popadl mě vztek na Frostina, že je nedokázal zastavit. Zkrátka je nechal, aby nám vpadli do zad. Spousta Jiskřivých se okamžitě vrhla proti nim, ale z druhé strany se pořád tlačili Ohniví. Afru jsem nikde neviděla, všude bylo plno zmítajích se vlků a vzduch byl prosycený pachem krve. Já zatím utrpěla jen několik ran na boku a samozřejmě mě bolely popálené nohy, ale snažila jsem se bolest nevnímat, když to ani nebylo tak hrozné.

Po chvíli jsem se sama otočila a vrhla se proti Ledovým. Doufala jsem, že najdu Frostina a dám mu co proto. Jiskřiví byli na tuhle bitvu připraveni nejméně. Samozřejmě že to byla také Afřina chyba, neměla tak hloupě varovat toho špiona. Frustrovaně jsem zavyla a vrhla se proti prvnímu Ledovému. Menšího, nepříliš svalnatého vlka jsem snadno porazila několika hlubšími škrábanci a kousnutím do boku, ani jsem nemusela použít magii a poraněný vlk se vracel skrze zástupy svých spolubojovníků zpátky. 

Zuřivě jsem se drala dopředu, ale Ledoví po chvíli sáhli ke své magii a já musela uhýbat před ostrými rampouchy. Jeden mě zasáhl do ramene a mě se na chvilku zatmělo před očima a tělem mi projel chlad. Zhluboka jsem se nadechla a od nohou mi vyšlehly dva blesky. Jednomu vlkovi zranily nohu a druhému jen pročísly ocas. Tahle bitva pro Jiskřivé beztak nebyla fér. Šli po nás Ohniví i Ledoví a náš Tábor byl v podstatě obklíčen.

Flamera: 

Konečně jsme se dostali k řece. Byla jsem neskutečně vyčerpaná a noha mě bolela čím dál víc. Grick mě naštěstí celou cestu ochotně podpíral. Teď jsme vystoupili ze stínů lesa. Před námi se rozprostíral malý pás louky, vysokou trávu zdobilo pár něžných modrých kvítků, takových, jaké jsem nikde jinde neviděla. Za loukou už hučela řeka.

I přes bolesti v noze jsem se vrhla do trávy, stébla mě i přes srst jemně šimrala a ve vzduchu visela omamná vůně. Jestli mě Jiskřivý Les doteď neokouzlil, tak tahle louka ano. Nedokázala jsem si představit, že jen denní vzdálenost od nás zuří válka. Grick mě doběhl a vypadal stejně okouzlený tím místem jako já. Konečně jsme se dostali k řece. Noha mě bolela víc jak dřív, ale já se ze všech sil snažila bolest nevnímat a místo toho se kochat tímhle úžasným místem. Řeka měla barvu té nejčistší a nejkrásnější modré a zpěněné vlnky se převalovaly po hladině. Trávu vystřídaly oblázky a půda jimi pokrytá se svažovala do řeky.

"Stačí, když se na pár okamžiků ponoříš pod hladinu." promluvil Grick jemně a trochu do mě šťouchl. Udělala jsem pár kroků směrem k řece. Uchvácení vystřídalo uvědomění, protože pokud hned teď nevlezu do řeky, už tu bolest možná nezvládnu. Udělala jsem pár kroků po oblázkové půdě a pomalu vklouzla do třpytivé vody. Připadala jsem si jako v ráji. Bolest se vmžiku utišila a voda mě hladila a kolébala ke spánku. Udělala jsem ještě krok a vnořila pod vodu i hlavu.

Tohle musí být ráj, teď už jsem si tím jistá. Neviděla jsem moc zřetelně, ale voda jemně hučela a moji mysl ten proud pozitivních pocitů úplně zatemnil. Víčka se mi sama zavírala, hučení řeky jako by se změnilo v konejšivou, šeptavou melodii. Najednou však ustala a já stála na pevné zemi, uši mi trhalo vytí spousty vlků a do nosu mě uhodil pach krve. Pohled jsem měla zamlžený, ale jednu vlčici bych poznala všude. Afra. Rozhlédla jsem se okolo, zdálo se mi, že vidím i Hellaen a Lectru a další Jiskřivé. A všude krev. A vytí. Krev...Válka...

Vynořila jsem hlavu z vody a zakuckala se. "Jsi v pořádku?" Grick se ke mně okamžitě vrhl. Já se rychle vyškrábala z vody. Svalila jsem se na břeh. "Slyšíš mě?" Grick mnou trochu zatřásl. Pohodila jsem hlavou. Pohled už jsem neměla zamlžený a pach krve vystřídala vůně květin a louky. Uvědomila jsem si, že bolest v noze naprosto zmizela. "Jsem v pořádku!" vyskočila jsem a hravě skočila po Grickovi jako malé vlče. Povalila jsem ho do trávy, kde jsme se chvíli kutáleli jako velké klubko srsti.

Konečně jsme se zastavili. Rozesmála jsem se, ale Grick mě jemným pohledem umlčel. Zadívala jsem se do jeho nádherných světlých očí a potom jsem pomalu a něžně přitiskla svůj čenich na jeho. Přitulili jsme se k sobě ještě víc a já zabořila svou hlavu do jeho srsti. Nikde jinde jsem si teď nepřála být víc. A hlavně, s nikým jiným. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle skutečně děje. 

"Miluju tě, Flam."

"Taky tě miluju."

Konečně! #Flam&GrickForever ... všichni to čekali, já vím XD. Kapitola mohla být delší, ale tady jsem to prostě useknout musela! :)