Vlčí jiskra ✓ [1]

~6

Frostin:

"Měla by ses vrátit." otočil jsem se na drobnou vlčici s modrým nádechem srsti. "Sněhová bouře může být nebezpečná." Probodla ho pohledem. "Já vím, nejsem malé vlče." Zafuněl jsem. Proč se ke mě pořád tak chová? "Werio..." začal jsem. Sklopila pohled. Něžně jsem se čenichem otřel o její ucho. "Nech mě být." zašeptal a utíkala pryč. Naštvaně jsem nakopl hroudu sněhu. Nedělal jsem si naděje, že se ke mně Weria vrátí, ale snad by se mnou mohla normálně mluvit. Spolu nám bylo tak hezky. Život s jinou vlčicí jsem si nedokázal představit.

Běžel jsem kam mě tlapy nesly, až mi najednou došlo, že jsem blízko hranic.  Sníh začal padat hustěji a hustěji. Doufal jsem, že se Weria dostala v pořádku domů.  Najednou se proti mně zjevily dvě tmavé vlčí siluety. Přidal jsem do kroku. Z větší blízkosti jsem poznal, že vlci jsou promrzlí a srst mají slepenou sněhem. To se Ledovým moc často nestává. A ta tmavá barva také není typická. "Že by se sem zatoulali ohniví?" zamumlal jsem, ale ne tak potichu jak jsem chtěla. "No tyjo, tobě to tedy myslí." ušklíbla se jedna z těch dvou vlčic (stáli jsme tak na dvě vlčí délky od sebe takže jsem poznal že jde o vlčice) Druhá vlčice se na mě fascinovaně dívala. Měla nádherné, světle oranžové oči a hedvábnou i když momentálně promáčenou sněhem, tmavě šedou srst. Po Werii asi nejkrásnější vlčice jako jsem kdy viděl. I když mi přišlo, že je Werii trochu podobná, i když nevypadala tak drobně a křehce. Vlastně, vůbec drobně a křehce. Přiměl jsem se k slabému zavrčení.

"Pokud nás chceš zabít, máš příležitost!" vyzvala mě drze ta druhá vlčice, temně černá s rezavýma ušima, tlapkami a ocasem. Ještě jednou jsem výhružně zavrčel a probudila se ve mne nenávist k Ohnivým. Vrhl jsem se proti vlčici. Ta s krásnýma očima okamžitě skočila po mě. Té černé se mi podařilo pokousat nohu, ale ta šedá mě držela v šachu. "Frostine, nech je být!" uslyšel jsem Weriin hlas. Otočil jsem se na ní, takže tlama šedé vlčice se ocitla přímo nad mým hrdlem. "A vy nechte jeho!" zaječela. Vlčice ode mě poodstoupily.

Afra:

Vyjeveně jsem sledovala namodralou vlčici jak křičí na statného Ledového. Proč nám pomohla? Flam stále zaujímala bojovou pozici a potichu vrčela. Ledová vlčice přišla k ní. "Musím ti to ošetřit." řekla tiše a ukázala na její nohu. Flamera si odfrkla. "Flam, vypadá že nám chce opravdu pomoct." namítla jsem. "Jo, to chce." odfrkl si bílý vlk, kterému vlčice říkala Frostin. "Půjdeme s tebou." řekla jsem vlčici. Flam se na mě vyčítavě podívala.  Kývla jsem čenichem k její ráně na hrudi. Odfrkla si, ale nakonec jsme obě následovaly modrou vlčici.

"Já jsem Weria." představila se. Až teď sem si všimla, že má nádherné, čokoládové zbarvené oči. "Abyste věděly, pomáhám vám hlavně proto, že jsem Léčitelka." pokračovala. "Bouře už se blíží." informoval nás Frostin. "K mému doupěti je to už jen kus. Můžeš se vrátit, postaráme se o sebe." odbyla ho Weria. Bílý vlk se otočil a odcházel na opačnou stranu. Nějakou dobu jsme šly svižnou chůzí, až jsme dorazili k malé skalce, v níž byla vyhloubena jeskyně. Weria se protáhla dovnitř a my ji následovaly. Jeskyně nebyla moc veliká, ale v odlehlém koutě bychom s Flam mohly pár nocí přespat. Na jedné straně jeskyně tryskal ze skály pramen horké vody, které se hromadila v prohlubni pod pramenem. V ní plavaly útržky různých bylin, ze kterých stoupala omamná vůně. Vedle rostlinné lázně se povalovala bílá vlčice s šedivě prokvetlou srstí a stejnýma hnědýma očima, jaké měla Weria. V nejzazším koutě jeskyně byl pelech ze sušených rostlin a zaječí kožešiny, který vypadal pohodlně a vedle něho dvě obrovské ořechové skořápky, ve kterých byla čerstvá studená voda, rovněž obohacená o bylinky. Naproti pelechu se válela ještě trocha sena, na němž by se dalo spát, a dvě velké kosti.

Šedobílá vlčice okamžitě vstala a zavrčela. "Werio! Nejsou to doufám..." začala. "Ohniví. Ano matko, jsou. Bouři by ale nepřežily a jedna je navíc zraněná. Je moje povinnost jim pomoci." přerušila ji rozrušeně Weria. Uslyšela jsem zvenku zahřmění. Dorazily jsme právě včas. Doufala jsem že to domů stihl i Frostin. "Frozerius by tě za to mohl dát sežrat orlům Werio. To si doufám uvědomuješ!" Weriina matka zvýšila hlas. "Jen tu nějakou dobu přespí, než přejde bouře a zahojí se rány." namítla Weria. Došlo mi, že jsme se ještě nepředstavily. "Nebudeme dělat problémy." začala jsem. "Mimochodem, já jsem Afra a tohle je Flamera, moje... nejlepší přítelkyně." Flam jen něco zabručela. "Fajn!" vyštěkla šedobílá vlčice. "Ale na tvou zodpovědnost Werio!" a těmito slovy se stočila zpět na zem ke svým bylinám a začala vytahovat lístky z vody.

Další kapitolu mám poměrně rychle, uvidíme jak to půjde dál, ale půlrok to snad nebude :) Doufám že se vám líbí Frostin a hlavně Weria kterou třeba já mám mega ráda. <3