Vlčí jiskra ✓ [1]

~18

Afra:

Probudila mě sprška ledové vody. Nade mnou stála Lectra, od levého ucha se jí táhla krvavá jizva až pod oko. "Je mrtvý." odpověděla na mou nevyřčenou otázku. "A co Weria?" vyhrkla jsem. Světle modrá vlčice právě přicházela k nám, v tlamě ulovenou veverku. "Nic lepšího nemám." omluvně ji před nás položila. "Hlavně že jsi v pořádku." namítla Lectra a pustila se do veverky. Já kupodivu neměla moc hlad, takže jsem jim oboum kořist přenechala.

Tušila jsem, že dostat se do Paláce znovu nebude snadné. Navíc jsem s sebou už neměla Flameru. Ona byla ta nejlepší bojovnice, i když vlastně opravdová Bojovnice ani nebyla. Když jsem si znovu uvědomila, že je nejspíše mrtvá jen kvůli mně, chtělo se mi zvracet. Zradila jsem svou nejlepší přítelkyni. Dvakrát.

"Měly bychom vyrazit." Weriin hlas mě probral z mých chmurných myšlenek. "Ty nikam nejdeš,"  oponovala její sestra. "Čekáš vlčata. Je to pro tebe moc nebezpečné." pokračovala a přátelsky olízla sestře ucho. "Pro tebe taky. Každou chvíli může tenhle šrám začít krvácet." namítla Weria a upírala pohled na jizvu na Lectřině hlavě. "Lectra má pravdu." ozvala jsem se. Weria nakonec souhlasila a vydala se nalovit si zásoby na den, než se plně rozední. Já a Lectra jsme se vydali směrem k paláci.

Flamera:

Celé tělo jsem měla jako v ohni. Nemyslím ve svém, magickém a hřejivém ohni, ale ve spalujícím žáru. Neustále jsem ztrácela vědomí a zase se probouzela, krev mi bušila v hlavě a před očima mi jiskřilo. Ležela jsem tam, ve sněhu u Hranic. Byla otázka času než mě najde Ledová Hlídka a ukončí mé trápení. Ležela jsem dlouho, ale k ránu bolest polevila. 

Namáhavě jsem se postavila na přední tlapky. Před očima se mi zatmělo. Nestála jsem však o zazdění v Ledu. Zabít se dokážu i sama. Potřásla jsem hlavou a pokusila se postavit na všechny čtyři. Odklopýtala jsem pár kroků, než jsem znovu upadla.  Zmocnil se mě vztek. Z mého kožichu vyšlehly plameny a roztály sníh kolem mě. Pokusila jsem se rozběhnout podél hranice. Nechtěla jsem umřít tady a takhle. Srdce mi bušilo jako bláznivé, tlapky mě pálily a studily zároveň, ale dokázala jsem to. běžela jsem.

Frostin:

Nepřestával jsem na ni myslet. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že to nemůže být vzájemné. Prostě využila toho, že jsem jí pomohl utéct. Nejspíš na mě už zapomněla a teď si v Ohnivém Lese randí s někým, kdo je pro ní vhodný. Anebo jí chytili na hranicích a její mrtvola je zahrabaná někde pod sněhem. Takové myšlenky jsem si zakazoval, ale bylo těžké se jim vyhnout.

Vstal jsem ze zmrzlé kamenné země a vyhlédl ven otvorem ve skále. Dole neúnavně obcházeli svalnatí Obránci. Tady uvnitř jsem si připadal jako v kleci. Rozhodl jsem se je jít vystřídat. U toho třeba spatřím i nějakou pěknou vlčici. Afra pro mě prostě není. Naštvaně jsem zaryl drápy do země a vydal se skalními chodbami dolů. jeden z Obránců mě velice ochotně pustil na své místo a vydal se ulovit si něco k obědu. bledé zimní slunce už stálo vysoko na obloze. Dal jsem se do řeči s tím Obráncem. Jmenoval se Siriel a byl neskutečně ukecaný. Dozvěděl jsem se že má dvě sestry Lovkyně, jeho otec padl ve válce a randí s Palácovou služkou. ke konci už jsem ho poslouchal jen na půl ucha.

Najednou jsem uslyšel výkřik. Rozběhl jsem se směrem k lesíku, který se rozkládal pod menším svahem, na kterém stál Palác. Siriel chtěl vyběhnout za mnou, ale já ho zastavil s tím, že musí někdo zůstat u paláce.

Když jsem celý zadýchaný doběhl do lesíka, sám jsem nevěděl, proč jsem uháněl tak rychle, měl jsem pocit, že mám halucinace. Stála tam totiž ona. Zíral jsem na ni s otevřenou tlamou jako blbec. To už se za ní vynořila další šedá vlčice. "Frostine." vyhrkla Afra. "Musíš jít s námi." zavrčela otráveně ta druhá, které jsem nejspíš připadal jako nějaký vyjukaný magor.

"To jako proč?" pokusil jsem se nahodit trochu důstojnější tón. Ta šedě strakatá vlčice popošla blíž ke mě, zatímco Afra na mě zírala stejně jako před chvílí já na ní. "Víš, chystá se válka." začala vlčice. "Což ty možná sice nevíš, ale možná taky jo." pokračovala podezíravě. "Válka, kterou můžeš pomoct zastavit." ozvala se naléhavě Afra. Jejímu hlasu jsem prostě nemohl odolat.

"Moje zmizení válku jenom urychlí. Jsem přece syn Alfy." vyklopil jsem logický argument, který ale musel znít neskutečně nafoukaně. "Má pravdu." utrousila šedá směrem k Afře. "Lectro, Weria navrhla cestu za Frostinem jako nejrozumnější řešení. může s tím něco udělat." namítla Afra. "Weria je do toho zapletená taky?" zavyl jsem. "Buď proboha zticha." zaskučela Lectra. Afra na mě ještě jednou upřela pohled.

"Fajn. Půjdu s vámi." 

Po delší době zase kapitola, není moc dlouhá a patlala jsem se s ní hrozně dlouho, ale tak snad to není tak zlý :) Btw koho máte zatím nejradši?