Vlčí jiskra ✓ [1]

~19

Afra:

V podstatě jsem neměla tušení, jak má Weriin plán fungovat a jak má Frostin zastavit válku. Ale své přítelkyni jsem věřila a zčásti to bylo také proto, že jsem chtěla Frostina znovu vidět. Nepřišel mi ani tak...chladný. I když ledový výraz jeho očí samozřejmě tvrdil něco jiného. S tím riskantním plánem jsem přišla já. Weria se totiž tvářila naprosto bezradně a Lectra navrhovala buď vniknout do Paláce, což už jsem znovu nechtěla, anebo čekat na jakýsi správný okamžik. Věřila jsem však, že zavytí Frostina přiláká stoprocentně a s tím druhým Obráncem bychom si poradily.

Momentálně jsme postupovali hlouběji a hlouběji do lesíka. Frostin se předtím vzdálil a vysvětlil svému kolegovi, že jde k Léčitelce, protože mu není dobře. Kam však my dorazíme dřív než kdokoli, kdo by Frostina hledal, a domluvíme se s Rhenadou, která by všechny, kdo by se po něm sháněli, poslala zpět do Paláce. Frostin běžel vedle Werii a tvářil se dost kamenně. Samozřejmě si nemohl nevšimnout Weriina stavu a nejspíš nevěděl, co na to říct. Weria celou dobu upírala pohled do země.

"Jaký je tedy přesný plán?" zeptala jsem se nejistě, protože už mi z toho trapného ticha hučelo v uších. Lectra vedle mě trochu zvolnila tempo. "Nejdřív dojdeme za Rhenadou, to je jasné. Já poté půjdu do Tábora Jiskřivých, kde sdělím všem, že válka byla planý poplach. Frostin, jakožto syna Alfy, vyběhne naproti armádě Ledových a ujistí je, že na straně Jiskřivých vládne naprostý mír, protože většina Bojovníků je nemocná či vážně zraněná. Frozerius proti nim pak snad bojovat nebude." tázavě se na Frostina otočila. "Můj otec není tak nečestný, jak se zdá." odfrkl si a sjel Lectru naštvaným pohledem. "Počká si na vhodnější okamžik. Válku tím tedy nezastavíme, ale oddálíme dost na to, aby byly síly na obou stranách tak vyrovnané, že se rychle uzavře příměří a všichni budou zase jen čekat." dokončil. "To by mělo vyjít." zkonstatovala Lectra a opět přidala do kroku.

K Rhenadě jsme dorazili zanedlouho. Weria se rozhodla zůstat u matky, protože její vlčata se narodí už za pár týdnů. Rhenada nám dala dva lumíky a tlustého zajíce, které jsme v rychlosti snědli v bezpečí jejího doupěte. Rozloučili jsme se a vyrazili. Chtěli jsme být na Hranicích do večera. Frostin uháněl sněhem a jemné vločky vířily okolo něj. "To nemůžeme stihnout." zafuněla jsem pesimisticky. Frostin se zastavil a zavřel oči. "A teď dělá jako co?" ušklíbla se Lectra. Ale to už se Frostinovi pod nohama rozrostla ploška ledu. Stejně tak pod Lectrou a mnou. Frostin měl oči pořád zavřené. Pak se magický led najednou rozpohyboval a my neslyšně klouzali sněhem. "Neudržím to moc dlouho, ale zrychlí nás to snad dost." zašeptal. Fascinovaně jsem hleděla na třpytivou cestu pod námi, studený vítr mi fičel kolem uší.

Slunce už se naklánělo k obzoru, když se led rozpustil a my sebou plácli do sněhu. Frostin se svalil na zem. "Zvládneš dojít k Hranicím?" zeptala jsem se starostlivě a sledovala jeho kraťoučké, stříbřitě bílé řasy. Oči dosud neotevřel. "Jsem v pořádku." Naše oči se na okamžik střetly. "Samozřejmě že to zvládnu." odpověděl svým obvyklým, ledově klidným hlasem. zarazilo mě to. Samozřejmě. mělo mi dojít, že jsem mu úplně jedno. Mlčky jsme se rozeběhli dál, ale už ne tak rychle jako před tím. Za chvilku už jsem v dálce rozeznávala hraniční kameny.

Když jsme konečně doběhli k Hranicím, Lectra se na chvilku zastavila, a pak se ladným skokem přenesla ze sněhu do trávy. udělala jsem to samé. Už to taky byla nějaká doba, co jsem naposledy byla v Mezilese, tedy Jiskřivém Lese. A bude to i poprvé, co potkám jiného Jiskřivého než Lectru. Já sama byla taky kříženec, ale po otci jsem měla ohnivou magii, ne magii Jiskřivých. Neslyšně jsme běželi zeleným lesem. Prozpěvovali tu ptáci, kteří v Ohnivém Lese nebyli, a v Ledovém jen málo. Lectra nás vedla směrem k Táboru. Po chvíli se kolem nás začaly zjevovat menší skalky. "Za touto skálou je mýtina s doupaty Lovců." kývla Lectra k menší skále napravo. Zpomalili jsme a raději našlapovali více jemně a špicovali uši. Frostinova čistě bílá srst byla taky dost nápadná.

Konečně jsme se dostali do Tábora. Na mýtině mezi skalami bylo pusto až na podsaditého šedého vlka, který se s vrčením okamžitě rozběhl k nám. "Lectro..?" tázavě se na nás zadíval. "Jsou tu se mnou, Xanthene, a nepředstavují hrozbu." namítla Lectra a podívala se mu zpříma do očí. "jak si to představuješ, přivést do Tábora Ledového a Ohnivou? Zvlášť teď. Lectro, bude vál..." chtěl pokračovat, ale Frostin ho přerušil. "Žádná válka z naší strany se nechystá." zabodl do Xanthena svůj chladný pohled. "Co se tu děje?" zavyla strakatá vlčice, která se, ještě s další podobnou vlčicí, hnala k nám. "Alfo, pokud se jim dá věřit, žádná válka nebude." otočil se na ni Xanthen. Alfa nás však svým jedním okem sledovala velice nedůvěřivě. Druhá vlčice měla v očích nepřítomný výraz a vypadal, že hledí kamsi za mě. "Což znamená, že jediný problém je v tom, že nikdo netuší, jestli se jim dá věřit, že?" štěkla jízlivě jednooká alfa směrem ke Xanthenovi. "Já jim věřím." pronesla Lectra sebejistě. "Co když to má co dělat s tou Ohnivou zajatkyní?" namítla Alfa znovu. "Stejně jsme neměli v plánu útočit první." vložila se do toho šedohnědě strakatá vlčice.

"Eulora má pravdu, Alfo. Pokud se válka zatím nechystá, můžeme v klidu zbrojit a vyčkávat. Samozřejmě zůstaneme ve střehu." ozval se znovu Xanthen. Alfa nakonec přikývla. "Vy zůstanete tady." oznámila nám klidně. Do Frostina jako by střelil blesk. Pokud by nestihl doběhnout k Ledovým, válka by vypukla a alfa by nás všechny bez milosti zabila. Rychle se otočil a vyběhl pryč. "Za ním!" zařval Xanthen a běžel mu v patách. Nás dvě vlčice vzali, a odtáhli do menšího doupěte, kde nás pomocí chytré kladky z balvanu a liány zavřeli. A mě to došlo. ta Ohnivá zajatkyně musela být Flam.

Frostin:

Uháněl jsem, co jsem mohl. Věděl jsem, že pokud se nechám chytit, náš plán je v koncích. Nehodlal jsem však použít magii. Nechtěl jsem Xanthenovi ani ublížit. Jen zmizet a zarazit válku. Hlavně jsem však nemohl dopustit, aby se něco stalo Afře. Na chvilku mi přišlo, že ani já jí nejsem lhostejný, ale teď si říkám, jestli jsem si to jen nevybájil. Prodloužil jsem krok a ještě jsem zrychlil. Srdce mi bušilo a svaly v nohou mě bolely, ale přede mnou v dálce se konečně začaly v bledém světle měsíce rýsovat hraniční kameny. 

Jakmile jsem překročil Hranici a uběhl ještě značný kus cesty sněhem, Jiskřivý se otočil a svižně se vracel směrem k Táboru. Byl jsem si jistý, že můj otec nevyrazí před svítáním. Vyhrabal jsemsi tedy doupě ve sněhu a rozhodl se dopřát si trochu spánku.

Jestliže jsem předchozí kapitolu psala dlouho, tak touhle jsem to určitě vynahradila. Už se nám to začíná pořádně rozjíždět, příběh už je daleko za půlkou. Taky jsem aktualizovala kapitolu s postavami a přidala mapu, takže se můžete podívat. A copak si myslíte ohledně Afry a Frostina? :))