Vlčí jiskra ✓ [1]

~8

Rhenada:

Věděla jsem, že jí to musím říct. Ta mladá špionka by se měla dozvědět pravdu. Měla bych to udělat, dokud můžu. Líně jsem vstala z pelechu a vydala se ven lovit. Weria poslední dobou nelovila vůbec, byla zesláblá a bylo jí často špatně. Vyběhla jsem do sněhu. Vlčí Hvězda zrovna vycházela nad obzor a sníh se zlatavě třpytil. Milovala jsem tuhle denní dobu. Záře Vlčí Hvězdy působila, jako by se Led a Oheň na chvíli spojili v dokonalé harmonii. Věděla jsem ale, že se to nikdy stát nemůže.

Zpozorovala jsem malou polární lišku. Byla docela vychrtlá, ale lepší než nic. Já už moc jíst nepotřebuju, zato Weria ano, pokud je důvodem její nevolnosti to, co si myslím. Chvíli jsem lišku pronásledovala, abych si protáhla poněkud ztuhlé svaly, nakonec jsem se na ni vrhla a prokousla jí hrdlo.

Když jsem se vrátila, obě Ohnivé už byly vzhůru. Zhluboka jsem se nadechla. Weria už se vrátila s vodou, takže jsme všechny usedly k snídani. "Musím vám říct ještě něco." kývla jsem na vlčice. Weria se na mě zkoumavě podívala. "Ty" ukázala jsem na tu šedou. Sklopila pohled. "Nepatříš mezi Ohnivé."

Afra:

Srdce mi na okamžik vynechalo. Já, že nepatřím mezi Ohnivé? Famya o mých rodičích sice moc nemluvila, zvláště o matce ne, ale věděla jsem, že můj otec byl Ohnivý Bojovník. Jmenoval se Drayr a než jsem se narodila, nějakou dobu byl dokonce Beta. To znamená, že moje matka...byla to Ledová? Ale jak to, že mám tedy magii Ohně?

"Předpokládám," přerušila Rhenada moje bouřící myšlenky, "že tvůj otec byl Ohnivý...?" Přikývla jsem. "Ano, byl Bojovníkem a předtím dokonce Beta. Jmenoval se Drayr. Nepamatuju se na něho ale. Vychovávala mě Famya, Lovkyně, sestra Alfovy družky Padmiry. " zhluboka jsem se nadechla. "Znamená to tedy, že moje matka byla Ledová?" zeptala jsem se roztřeseně. "To určitě ne." ušklíbla se Rhenada. "Pravděpodobně ale byla... Kříženec. Tvůj otec byl nejspíš vyhnán Alfou, když se zjistilo, že má vlče s Kříženkou. Ale ta tvoje Famea..." "Famya." skočila jsem jí do řeči. "Dobře, Famya, se to tebe úplně zbláznila a přemluvila Alfu nebo jeho družku aby si tě mohla nechat. O tom, co se stalo s tvojí matkou můžeme jen spekulovat. Chtěla jsem ale, abys věděla, že nejseš čisté Ohnivé krve. Ohnivou magii máš proto, že magie se dědí po otci. To je taky důvod, proč nevyhnali i tebe. Svou magií totiž jsi Ohnivá. Ale teď, bys měla odejít. Jakožto Ohnivá Kříženka máš nepřátele všude a nepatříš nikam. Musíš se s tím naučit žít. Navíc já a Weria vám nemůžeme poskytnout přístřeší navždy. Jsme vážené Léčitelky. Neměly jsme vás tu vůbec ubytovávat. Ale prokázaly jsme vám tu laskavost. Dojezte tu lišku a odejděte." ukončila Rhenada svůj monolog, zvedla se a vyšla z jeskyně.

"Je to....je to pravda?" otočila jsem se tiše na Werii a Flam. "Matka Křížence pozná. Navíc by ti nelhala. To nemá ve zvyku. Když odejdete, nechci s vámi ale přetrhat všechny kontakty. Kdyby přišla vánice, vraťte se. Moje matka to bude muset pochopit." s těmi slovy přišla Weria k nám a objala nás. Dokonce i Flam se k ní přitiskla. Když jsme se odtáhly, Weria na nás povzbudivě kývla a my vyšly ven z jeskyně. Na těch pár nocí co jsem tady strávila ale budu vždycky vzpomínat jako na příjemné dobrodružství a poznání, že i v Ledovém Lese se najdou slušní vlci. A ne všichni nenávidí Ohnivé.

Flamera:

Nečekala jsem, že bychom se u těch Léčitelek mohly zdržet nějak dlouho, ale vykoply nás sotva po pár dnech. Neměla jsem tušení, kam Afra hodlá jít. Sníh, který ležel všude kolem už mne začínal deptat. Najednou jsem zaslechla kroky. Zastavila jsem a našpicovala uši. Afra se zastavila taky a ostražitě se rozhlížela kolem. Najednou několik desítek metrů od nás vyskočila ze sněhu bílá vlčice s nazelenalýma očima. Vypadala vyhuble a ztrhaně. Rychle jsme se daly na útěk. Vlčice vypadala, že nás zpozorovala, ale neběžela za námi. Prudce jsem rozrážela tlapkami sníh a řítila se vpřed. Zastavily jsme až když jsme vběhly do hlubšího lesa, kde skrze zasněžené koruny stromů skoro nepronikly sluneční paprsky.

"Odteď si musíme dávat mnohem větší pozor." zavrčela jsem podrážděně na Afru. "Flam, nejsem malá, vím jaké nebezpečí nám tady hrozí." ohradila se, a olizovala si zakrvácenou tlapku. Tázavě jsem se na ni zadívala. "Došlápla jsem na kámen pod sněhem, to je všechno." řekla a pokračovala v olizování tlapky. Najednou se mezi stromy objevila vlčí silueta. Obě jsme vyskočily. Afra zaskučela bolestí, když se postavila na zraněnou nohu.

Když se ale vlk přiblížil k nám, zpozorovala jsem, že jde o Ohnivého. Klopýtal k nám vrávoravou chůzí, srst měl zmrzlou v ošklivých chomáčích.

A pak jsem ho poznala.