Vlčí jiskra ✓ [1]

~14

Flamera:

"Alfa řekla, že můžeš povečeřet s námi." oznámila mi Lectra, když další den večer vešla do mého, no, řekněme vězení. I když hlady mě tu rozhodně netrápili. Vyšly jsme ven a já konečně spatřila hlavní tábor Jiskřivých. Majestátní, mechem porostlá skála, v níž byly zřetelné chodby vedoucí do doupat a k nebi se tyčící stromy, to všechno mi vyrazilo dech víc než ledová nádhera Paláce, nebo velikost Lávopádu, když mě tam matka a Oyra poprvé vzaly, když jsem byla vlče. Všechno tady vypadalo bezpečně a příjemně. To samé se nedalo říct o Alfa vlčici. Zdálo se ale, že je mezi Kříženci...tedy Jiskřivými, dost oblíbená. Stejně jako její sestra. Nedokázala jsem odhadnout, jak jsou silné, ale troufla bych si říct, že proti ani jedné z nich bych neměla žádnou šanci.

Několik vlků se postavilo do kruhu kolem statného uloveného jelena. Glennisa přišla až po chvíli. "Toto," kývla směrem ke mně, "je Flamera. Byla špehem Ohnivých v Ledovém Lese. Až se ujistíme, že Fayrovi nic neřekne, pustíme ji." dokončila a pak se ke mne otočila "tohle je Aelor, První Bojovník," Aelor byl statný černo-hnědý vlk se světlýma očima. Vedle něj stál světle šedý menší vlk s hnědýma očima. "a to je Xanthen, První Lovec." ukázala čenichem na něho. Malinko jsem sklonila hlavu, ale nechtěla jsem zrovna moc dávat najevo svou nucenou podřízenost. "Carise už znáš toto je Hellaen, naše První Hlídkařka." dodala ještě Alfa. Hellaen byla šedočerně skvrnitá vlčice s tmavomodrýma očima. 

Poté Glennisa zavyla a vedoucí vlci se pustili do jídla. Všimla jsem si, že Grick i Lectra někam zmizeli, jim už nejspíš nepříslušelo večeřet s vedoucími všech Jiskřivých. První jedla Alfa, po ní Eulora, poté Aelor, Xanthen a když dojedla i Hellaen, už na mě moc nezbylo. I tak jsem ale to málo spořádala s chutí. "Nyní se odebereme do doupěte." oznámila Glennisa. Uvnitř bylo několik velkých, mechem porostlých balvanů. Na největší se posadila ona, po pravé straně její sestra a po levé Aelor. Vedle něho byly dva balvany pro Carise a Xanthena, vedle Eulory se usadila Hellaen, vedle které zůstalo jedno místo volné. Protože jsem myslela, že se jedná o místo pro návštěvy nebo tak něco, sebevědomě jsem k němu zamířila. Glennisa mě však sjela ledovým pohledem. "Tam sedává Léčitelka." vyštěkla pohrdavě Eulora. "Omlouvám se." zamumlala jsem.

"Podle mě není bezpečné ji pouštět. Za jakýchkoli podmínek." navrhl Aelor když jsem se posadila na zem před ně. "Ale nemá smysl jí tady držet." namítla Hellaen. "Pokud ji nechceme zabít, museli by jí Lovci obstarávat jídlo. To se nám prostě nevyplatí, že Xanthene?" otočila se na šedého vlka. "V tom má Hellaen určitě pravdu." potvrdil. "Navíc se na naše území dostala čistou náhodou." dodal. "Beztak nemá Fayrovi co říci. Když jsme ji s Grickem táhli do tábora, byla v bezvědomí." řekl Caris a povzbudivě na mne kývl. "To je pravda!" vyhrkla Hellaen. "Nemůžeme si dovolit živit tu Ohnivou špionku, která nám nemá co říct a nemá co říct ani Ohnivým." zavrčel Xanthen. "Fajn!" zavyla Glennisa naštvaně. V tu chvíli vtrhl dovnitř Grick, podpírajíce mladého krémově zbarveného vlka. "Co se proboha děje?!" vybuchl Aelor. "Frozerius!" zavyl Grick. "Chce nás napa-napadnout!" sotva lapal po dechu. "Cheltone!" ozval se Xanthen. "Otče." krémový vlk, nejspíše Hlídač, se zapotácel a upadl na zem. "Běželi jsme celou cestu od Hranic." vysvětlil Grick a vyčerpaně si lehl na zem vedle Cheltona a mírně sklonil hlavu před Alfou.

Já tam jen zmateně seděla. Samozřejmě mě napadlo, že by se tahle chvíle dala skvěle využít k útěku, ale nevěděla jsem ani, kterým směrem k Hranicím. "Myslím, že se k tomu vrátíme ráno." rozhodla nakonec Glennisa. "Stejně tak rozhodneme, co s tebou. Možná že tímto se naše možnosti značně mění. A Carisi, přiveď mi sem Lectru, pošlu ji zítra do Ledového Lesa." ostatní vlci se začali rozcházet a já se v doprovodu Hellaen vydala zpátky ke svému...vězení.

Afra:

Vpodvečer začala sněhová bouře, kvůli které jsme s Weriou nemohly pokračovat dál a musely vyhrabat provizorní doupě ve sněhu. Všeho toho sněhu už jsem měla plné zuby a chtěla se jen vrátit. Jako samotná jsem stejně měla malou šanci na to, abych znovu pronikla do Paláce. Naše mise byla neúspěšná, stejně jako naše přátelství. Flamera mě bude do konce života nenávidět a já budu nenávidět sebe. Navíc možnost, že bych Weriu vídala častěji byla prostě nemyslitelná. Já byla Ohnivá, ona Ledová. Jakmile překročím Hranice, naše cesty se navždycky rozdělí. Já budu chytat žebráky a ona léčit Alfovu rodinu. Což znamenalo i Frostina. Při vzpomínce na něho mne píchlo u srdce. Nikdy se ke mně vlastně nechoval špatně. Pustil mne, když mě mohl zabít. A to dokonce dvakrát. Ale ani jeho už nikdy neuvidím. A možná je to dobře. Že je Oheň a Led rozdělen. Věděla jsem, že si to jen namlouvám. Po Werii a Rhenadě, i po Frostinovi, který mne okouzlil víc, než jsem si nejspíš myslela, se mi bude stýskat. Ten večer jsem, ukolébaná svými myšlenkami, usnula až pozdě, přitulená k Weriině hebkému kožichu.

Ráno jsme vstaly brzo. Nebe bylo bez jediného mráčku. Ulovily jsme s Weriou dva zajíce a pak se vydaly dál, směrem k Hranicím. A pak jsem to ucítila zas. Tak silné nutkání se ohlédnout. A já už věděla, kdo tam stojí. Pohled zelenooké se mi vpíjel do duše. Weria se na ni taky otočila. "Už jsem ji tu párkrát viděla." zašeptala jsem. Najednou na zemi před námi přeběhla klikatá jiskra. Weria vyjekla a já na malou chvilku spustila tajemnou vlčici z očí. Když jsem se otočila zpět, nebyla tam.