Vlčí jiskra ✓ [1]

~11

Frostin:

Hned jak jsem vběhl do místnosti, udeřil mě do čenichu pach kouře. Spatřil jsem černo-rezavou Ohnivou vlčici a okolo ní vysoko šlehající plameny. Proti ní stál Prius, jeden z Obránců Paláce a vrhal proti vlčici ostré ledové hroty. Na zemi jsem spatřil bezvládné bílé tělo. Byla to Auna, jedna z těch lepších Obránkyň. Ležela na zemi s krásnýma očima vykulenýma a prokousnutým hrdlem. Než jsem se dal dohromady s Weriou, Auna byla mou družkou docela dlouho. Při pohledu na její těla mi do očí vhrkly slzy. Zavrčela jsem a vrhl se na černo-rezavou vlčici. Proti mne se rozběhly syčící plameny, které jsem odrazil svým ledovým dechem.

Pak jsem ale zaregistroval i druhou Ohnivou, šedou vlčici s očima barvy ohně. A já si vzpomněl. Byly to ty vlčice, které vzala Weria k sobě, když venku zuřila bouře. Byly to ty oči, co mě na vlčici tak uchvátilo. Asi jsem měl pro krásné oči velkou slabost, protože když jsem poprvé spatřil Werii když skládala v Paláci zkoušky na Léčitelku, zamiloval jsem se do ní právě pro její nádherné oči. Na chvilku jsem nedával pozor, čehož využila černá vlčice a vrhla po mně ohnivou kouli. Nestačil jsem včas zareagovat, ale Prius přede mnou bleskurychle vytvořil ochranný štít, o který se plameny se syčením rozprskly. To už se vlčice obrátila zpátky k němu. Neváhal jsem a vrhl jsem se po ní. Zaryl jsem svoje drápy do jejího boku a vlčice zaskučela bolestí. Z druhé strany jeskyně něco zavyla druhá Ohnivá, přes běsnící plameny ji ale nebylo vůbec slyšet.

Blýskla po mně svýma nadhernýma očima, vytrhla se Obránci a rozběhla se směrem ke mně. Vyslal jsem proti ní poryv ledového vzduchu, který ji však nezastavil, i když se zdálo, že nemůže pořádně dýchat. Vrhl jsem se k ní a zatlačil ji do postranní chodby. Zlostně mě drápala do břicha a do boků, ale já ji nepouštěl. Upřela na mě pronikavý pohled a zaryla drápy ještě zuřivěji. V rychlosti jsem se ohlédl a zjistil, že Prius konečně získává převahu nad černou vlčicí. Prudce zdusil její plameny a Ohnivá klesla k zemi. Všiml jsem si, že má na boku hlubokou ránu a čumák má podrápaný. Rozhlédl jsem se, kde je druhý Obránce a spatřil jsem ho ležet s rozsápanou nohou u protější stěny jeskyně.

Otočil jsem se zpátky k šedé vlčici, která pořád nepovolila svůj stisk. "Co se mnou chceš udělat?" zasyčela na mě. Zadíval jsem se jí do očí. Věděl jsem, že bych jí nedokázal zabít. Nesnesl bych ten poslední, nenávistný pohled jejích očí, které by se pak mojí vinou nadobro zavřely a ona by jakožto Ohnivá špionka, byla hozena orlům. "Chci tě zachránit." zašeptal jsem. Vlčice se smutně usmála. "A před čím? Tady odsud se živá nedostanu. Já už vím, proč mne sem Alfa poslal. Nikdy jsem se neměla vrátit. A taky se nevrátím." z oka jí ukápla slza. "Běž," pobídl jsem ji, a povolil svůj stisk. "Ale proč? Proč Frostine? Já..." Umlčel jsem jí pohledem. Pomalu se ke mně otočila zády. "Počkej ještě!" vyhrkl jsem. Ohnivá zavrčela, ale ohlédla se. "Jak se jmenuješ?" zašeptal jsem.

"Afra."

Švihla ocasem, otočila se, a rychle zmizela v přítmí chodby. Afra...

Flamera:

Nevěřila jsem tomu. Udělala to, už zase. Přestože jsem jí dala takovou šanci. Nechala mě zraněnou v Paláci Ledových. Nejspíš mne už za několik hodin předhodí orlům. Vzpomněla jsem si na Troiův šílený výraz, když ho mučili lávovými kameny. Ledový Obránce už se ke mně zlověstně blížil. Já se ale vzchopila. Nechcípnu tady jen proto, že mě tady má údajná nejlepší přítelkyně nechala. Představila jsem si obrovskou ohnivou kouli a vrhla ji proti Ledovému. Kouř ho štípal do očí, takže zastavil a já vyskočila, proběhla kolem zraněného druhého Obránce a vyběhla ven chodbou pro služebnictvo. Tam mě ale zastavil světle šedý vlk se zlatavýma očima. Zavrčela jsem na něho, ale nevypadal nepřátelsky. Kolem tlap mu sršely drobné jiskřičky. 

"Kříženec..." vydechla jsem šeptem, ale vlk to samozřejmě slyšel. "Jo, Kříženec a Ohnivá." přitakal a ušklíbl se. "Oba dva v Ledovém lese, kde po nich všichni jdou. Ironie osudu." pořád na mě šibalsky upíral pohled a já stáhla uši k hlavě. "Asi by se ti šiklo se někde schovat, ne?" prohodil lhostejně a pohrával si s jiskrami u svých nohou. "Co je ti do toho!" zasyčela jsem. Snažila jsem se bránit, když mě odtáhl mezi hlouček balvanů, kde na nás nikdo neviděl, ale proti němu jsem neměla šanci. "Mimochodem, jsem Grick." oznámil. Já mlčela. "A ty...?" zeptal se. "Flamera." prohlásila jsem rezignovaně. "Přišel jsem na naprosto riginální nápad, kde tě můžu schovat, Flamero." vykládal Grick, zatímco okolo mne chodil v kruhu. "Proč bys to dělal?" zeptala jsem se a bedlivě ho sledovala. "Vlastně máme podobné zájmy. Oba chceme zničit Ledový les, ne snad?" nadhodil. "To tedy ano. Pokousaná ohnivá a nějaký Kříženecký magor spolu rozvrátí celý Magický les a zničí, co bylo odjakživa dáno. Jak z pochybně legendy." vyštěkla jsem sarkasticky. "Taky bys mi mohla dát třeba trochu šanci, víš." zašklebil se na mě. "Šance dávám pořád a sám vidíš, jak se mi to vyplatilo!" zavyla jsem. "Skvělý, právě nás všichni slyšeli." Ta věčná ironie v jeho hlase mě začínala neskutečně vytáčet. "No fajn, jdeme." řekla jsem a zchladila si ránu na boku trochou sněhu. Pak už jsme vyběhly z úkrytu směrem k Hranicím, následováni Ledovými Obránci.