Vlčí jiskra ✓ [1]

~13

Flamera:

Nevím jak dlouho jsem spala, ale jakmile jsem se probudila, za pár minut se objevil Grick. "Kde to jsem?" zasípala jsem na něho. "V klidu, za chvilku tě navštíví Léčitelka. Jseš v hlavním táboře Jiskřivých." oznámil s typickým úšklebkem. "Samozřejmě tě taky navštíví Alfa. Hodláš se vrátit do Ohnivého Lesa?" zeptal se. "Já-" začala jsem, ale on to zřejmě bral jako řečnickou otázku, takže mě ani nenechal doříct větu. "Pokud ano, Alfa tě nemůže nechat jít jen tak a ohrozit tím všechny Jiskřivé. Pořád jsi špionka, na to nezapomínej. Kdybys nebyla tak zraněná jak nejspíš jseš, zvedla by ses a utekla všechno vyžvanit svému Alfovi." přelétl mě pohledem. "Nesuď mě jen proto, že jsem Ohnivá!" štěkla jsem naštvaně. "Omlouvám se." houkl. "Už bych měl jít. Pošlu ti sem Léčitelku." a byl pryč.

Léčitelka byla zvláštní černobílá vlčice s karamelově hnědýma očima jménem Nalma. Vyměnila mi obklad na boku a přinesla nějaké byliny, které mám sníst spolu s masem k večeři. Sice se ke mně chovala mile, na okamžik jsem ale zapochybovala, jestli jsou Jiskřiví opravdu tak přátelští jak se chovají. Ale na druhou stranu, Grick mne mohl zabít už cestou sem, nebo jakmile jsme překročili hranici. Ledaže by mne chtěl zabít sám Alfa, což bylo nepravděpodobné, vzhledem k tomu, že jsem byla až Pátá Hlídkařka. Po odchodu Léčitelky jsem na chvilku znovu usnula a když jsem se probudila, slyšela jsem hlasy několika vlků. Dopadaly na mne něžné paprsky zapadajícího slunce a já měla co dělat, abych se znovu nepoddala slastnému spánku.

To už ale do doupěte vešel Grick, následován dvěma strakatými vlčicemi a jednou mladší, jejíž srst měla různé odstíny šedé. "Nemyslím, že by byl potřeba tvrdší výslech." zaslechla jsem poslední tichá slova jedné z těch strakatých. 

"Takže Flamera..." začala strakatá vlčice. Až teď jsem si všimla, že jí chybí jedno oko. "Přesně tak." pronesla jsem neutrálním tónem. "Asi bys mohla vědět, kdo jsem já." nadhodila. Druhá strakatá přitakala. "Jsem Glenisa, Jiskřivá Alfa. To je má sestra Eulora, Beta." ukázala na strakatou vedle sebe. Eulořina srst byla převážně šedá s hnědými skvrnami, zato Glenisa byla víc hnědá a v její srsti se našla i černá. "Co po mně chcete?" zeptala jsem se už trošku vynervovaně. Glenisino vystupování mě vyloženě štvalo. "Jen jistotu, že Fayrovi nic neřekneš." zasyčela Eulora. Při vyslovení Fayrova jména jsem slyšela v jejím podtónu nenávist. "Pokud si myslíte, že to udělám, zabijte mě třeba hned." vyzvala jsem sestry. "To by k ničemu nevedlo." namítla šedá vlčice, která se pořád držela vzadu. "Lectro! Řekla jsem ti, ať se do toho nepleteš." okřikla ji Glenisa. "Můžeš tu pobýt, než se uzdravíš. Nechceme dát Fayrovi jedinou záminku, aby nás mohl napadnout." pokračovala. "Zatím tě necháme, ale vrátíme se k dalšímu výslechu. Grick tě zatím bude hlídat." s těmi slovy se Alfa otočila a následována sestrou vyšla z doupěte. Hlídat? Grick mě sem přivedl proto, aby mě tu ty dvě držely? Vyčítavě jsem se na něho otočila. Lectra stála vedle něho a dívala se na mě zčasti odmítavě a zčásti zvědavě. 

"Takže jsi mě sem vedl jen kvůli tomu?" do očí mi vhrkly slzy. Další vlk, který mě zradil. "Tak to nebylo." bránil se a jeho tvář ztratila obvyklý ironický výraz. "Můžu tě odsud dostat!" vykřikl. Ale já už ho neposlouchala. "Chci být sama." oznámila jsem.

Afra:

"Když tady budeš jen sedět a brečet, ničemu to nepomůže." zavrčela Rhenada když mi už asi po sté servírovala nějaký svůj léčivý lektvar. "Měla by ses co nejdříve dostat pryč z Ledového Lesa." pokračovala. "Já vím." vzdychla jsem. "udělaly jste pro mne tisíckrát víc, než jste mohly. Navždycky vám bud vděčná." slzy mi stékaly po kožichu. "Afro." Weria mě obejmula, i Rhenadě jiskřilo v očích dojetí.

Další den Weria s Rhenadou ulovili statného srnce a po vydatné snídani jsem se s Weriou vydala k Hranicím. Rhenada musela do Paláce postarat se o Alfovu družku, která náhle onemocněla. Klusaly jsme sněhem bok po boku. "Už jsi někdy byla v Mezilese?" nadhodila jsem ve snaze o normální konverzaci místo všeho toho loučení. "Ano...byla." zamumlala Weria. Já se jí ale chtěla zeptat na úplně jinou otázku. Nevydržela jsem to. "Werio. Já...chtěla bych se tě na něco zeptat." Weria ostražitě vzhlédla, ale pak slabě přikývla a zpomalila krok. 

"Je...Je Frostin otcem tvých vlčat?" vyhrkla jsem. V očích modré vlčice se zatřpytily slzy, ale v jejím výrazu jsem postřehla vzdor. "Nemusíš žarlit. Opravdu jsme se rozešli. Pár týdnů předtím, než ses tu objevila. Ale ano, je otcem mých..." popotáhla. "Vlčat." dokončila a rozplakala se. "A-ale on to ne-ne-neví..." vzlykala Weria "byli jsme spolu docela dlouho a Fro-Frozeriovi by ani nevadilo, kdybychom se vza-vzali." něžně jsem ji objala. "Frostin je budoucí Alfa?" zeptala jsem se překvapeně, protože mi chvíli trvalo, než jsem porozuměla tomu co říkala. "Je." vydechla. "Předtím byl dlouho s Aunou, možná i déle než se mnou, ale ona to uko-ukončila. Chtěla být První Obránkyní, ne ma-manželkou Alfy." vysvětlila. Pevně jsem ji přitiskla k sobě. 

"Věřím, že tvoje vlčata budou úžasná, ať je jejich otcem kdokoli." zašeptala jsem do její hebké srsti. Weria mi objetí oplatila. "Děkuju."

Co zatím říkáte na Jiskřivé? Jenom bych chtěla říct, že příští týden nejspíš nic nevyjde, nebudu na to úplně mít čas, ale tenhle týden by ještě jedna kapitolka mohla 🤍