Vlčí jiskra ✓ [1]

~26

Afra:

Lectra se vytratila z doupěte a já zůstala sama s vlčicí, která tvrdila, že je má matka. Nevěřícně jsem na ni zírala, ona jen několikrát mlčky přikývla. "Ano. Je to pravda." prohlásila nakonec. "Nechci po tobě, abys mě radostně objala a zbožňovala po zbytek života. Ale chtěla jsem, abys to věděla. A abys věděla, že jsem nemohla jinak. Tvůj otec tě nechal u Famyi, protože věděl, že to jinak nejde. Ale my oba jsme tě zbožňovali." do očí jí vhrkly slzy. Nedokázala jsem se na ni zlobit. V tuto chvíli jsem vůči ní nedokázala cítit vůbec nic.

"Věříš mi?" zašeptala Eulora po chvíli. Věděla jsem, že neexistuje jediný důvod, proč by mi lhala. Vždyť ona sama možná zrovna umírá. Při představě, že má matka zemře jen několik hodin poté, co se o ní dozvím, jsem se rozbrečela taky. "Myslím, že ti věřím." vzlykla jsem nakonec a pokusila se usmát. Eulořiny oči zračily nesmírnou úlevu.

To už přišla do doupěte léčitelka Jiskřivých. "Euloro..." vydechla překvapeně. Nesla několik listů lopuchu a jitrocelu, které začala strakaté vlčici přikládat na rány. "Afro, myslím, že bys měla jít." pronesla odměřeně směrem ke mně. "Může tu zůstat." přerušila je Eulora. 

"Myslím, že by měla znát celý příběh. Příběh své rodiny."

Frostin:

Zraněné oko už pomalu přestávalo krvácet. Přesto jsem musel se zakrvavenou půlkou obličeje vypadat naprosto zřízeně. Navíc tu nebyla ani Rhenada jakožto Léčitelka Ledových. Zůstala v doupěti u Werii, jejíž vlčata se měla narodit každou chvíli. Moje vlčata. Kdyby náš vztah neskončil, mohl jsem být teď u ní a sledovat naše vlčata jak přicházejí na svět místo toho, abych bojoval v nesmyslné válce. Otce jsem už navíc hodnou chvíli nespatřil.

Oko zasažené jiskrou mi úplně osleplo, takže jsem byl nesmírně znevýhodněný, co se týče boje. Navíc krvácení sice přestalo, ale bolest ne. Věděl jsem, že pokud bych se teď vrhl do bitvy, nevydržel bych moc dlouho. Budu se muset schovávat jako ten největší zbabělec. Podařilo se mi najít menší skalku nepříliš vzdálenou od bojiště s šikovnou prohlubní za ní. Když jsem se skrčil uvnitř, měl jsem chuť zavýt a nechat nepřátele, aby mě roztrhali na kusy.

Najednou jsem spatřil mého otce, jak o několik desítek metrů dál bojuje se svalnatým šedočerným Jiskřivým. Do této chvíle vyrovnaný boj se začínal zvrhávat ve prospěch Jiskřivého. Okamžitě jsem vystartoval, bez ohledu na mé zraněné oko, a hnal se k nim. Jiskřivý mě však okamžitě zaregistroval a začal štěkat pokyny na stranu, na kterou jsem neviděl. To mě zmátlo, téměř jsem se zastavil, našpicoval jsem uši a ohlédl se na potencionální nepřátele. Došlo mi, že Jiskřivý jen využil mého zranění a přelstil mě.

Rozzuřeně jsem se znovu vyřítil za ním a mým otcem, ale to už se Jiskřivý skláněl nad nechráněným krkem mého otce. Pokusil jsem se ještě zrychlit, ale když jsem se k šedočernému vlkovi konečně dostal, můj otec ležel na zemi s prokousnutým hrdlem a bělostnou srstí zmáčenou krví. Trvalo mi jen zlomek vteřiny, než jsem se vzpamatoval a vrhl se po něm. Škrábal jsem ho do boků a břicha, plnou silou do něj zatínal drápy. Musel jsem pomstít smrt mého otce.

Jenže šedočerný byl až příliš šikovným bojovníkem, mrštně se vyhýbal mým úderům a zasazoval přesné rány. Já byl ale rozzuřený na nejvyšší míru a můj vtek mě poháněl tolik jako nikdy. "Že by mě Ledový Alfa neporazil?" šklebil se Jiskřivý jízlivě. Alfa. Já jsem teď Alfa. Pořád jsem nechápal, jak je možné, že otec je mrtvý, že to já vládnu celému národu Ledových. 

Musel jsem na malý okamžik působit roztěkaně, a tak Jiskřivý polevil ve své ostražitosti. Toho jsem bleskurychle využil a zaryl mu drápy do ramene. Drásal jsem mu kůži až mírně zakňučel a uštědřil mi tupou ránu do břicha. Plnou vahou jsem na něho skočil a srazil ho na zem. Pokusil se znovu zaútočit z mé slepé strany a odhodil mě o kus stranou.