Vlčí jiskra ✓ [1]

~10

Flamera:

Čekaly jsme. Několik velmi dlouhých dní jsme čekaly, jestli se Lugsovi neudělá líp. Ale v oblasti se neobjevovala až na vyhublé zajíce skoro žádná potrava. Jen vzácně se nám podařilo ulovit lišku, nebo dokonce malou srnu. Lugsův stav se pořád zhoršoval, dokonce mu začala vypadávat srst, takže mu byla ještě větší zima. Na omrzliny nic nepomáhalo a k tomu všemu ještě přišel ten příšerný kašel. Byl na něho opravdu hrozný pohled.

Čtvrtého dne od jeho příchodu, brzy ráno, zemřel. Málem jsem si vyplakala všechnu vodu z těla. Afra na tom byla velmi podobně, přestože ho neznala tolik jako já. Horko těžko se nám podařilo vykopat mělký hrob a na něj položit kříž ze suchých větviček. Byl můj nejmilejší ze všech mých sourozenců. Když jsme s Afrou večer ležely na tvrdé, naším ohněm vysušené zemi, vzpomněla jsem si na svou oblíbenou příhodu s Lugsem, když jsme byli ještě malá vlčata. Tehdy jsme se hrozně báli, ale zpětně jsem na to vzpomínala hezky.

Ten den jsme se  vydali špehovat naši starší sestru a jejího druha až za Lávovou řeku. Chtěli jsme řeku přeskočit, ale v té době jsem stěží dokázala přeskočit menší potůček, natož řeku. Takže jsem spadla přímo doprostřed proudící lávy. Luggie tehdy bezmyšlenkovitě skočil za mnou, aby svou oblíbenou sestřičku zachránil. A já teď nezachránila jeho. Slzy mi už zase mokřily kožich. Samozřejmě se poté vrátila naše sestra se svým druhem a vytáhli nás.

"Zítra brzo ráno se vydáme na cestu." oznámila jsem Afře. "Ty...ty chceš opravdu zabít Frostina?" zeptala se Afra slabě. Něco jsem na ní nesrozumitelně zavrčela. Ráno se mi povedlo ulovit dva vypasené zajíce a po snídani jsme hned vyrazily. Neběžely jsme moc rychle, protože jsme potřebovaly, aby nám zbyla energie na případný boj s Obránci. Nevěděla jsem, jestli bude opravdu nutné Frostina zabít a upřímně jsem doufala, že ne.

Doběhly jsme až do blízkosti Paláce. No, Palác byl dost nóbl název. Jednalo se o velkou, nádherně zamrzlou skálu, z jejíž výběžků výhružně visely obrovité třpytící se rampouchy. Celá ta nádhera se pod paprsky vybledlého zimního slunce nádherné blýskala. Na okamžik jsem se zastavila a vychutnávala si ten pohled. Afra stála vedle mě a upírala své velké oči na Palác stejně užasle jako já. Vždycky jsem si sídlo Ledu představovalo jako něco chladného a nehostinného. Jediné, co mi Palác dost kazilo, byli dva svalnatí, jako sníh bílí vlci, kteří strážili hlavní vchod. Postranní vchody pro služky byly samozřejmě zazděny ledem a skrývaly se mezi hloučky rampouchy obalených stromů. Upřímně, ty rampouchy vypadaly dost nebezpečně. U jednoho takového východu jsem zpozorovala pohyb. Světle šedá vlčice s bledýma očima vyskočila ven s několika obřími skořápkami, jaké jsme viděly u Werie a její matky.

Kývla jsem na Afru. Okamžitě mne pochopila a odběhla se schovat do nějakého strategicky výhodného úkrytu, jak jsem doufala. Hned jsem se rozběhla a vrhla se na vlčí služku. Chtěla začít výt, ale já jí výhružně přitiskla tlapu na čumák. "Teď mi řekneš, jak se dostat k Alfovi!" vrčela jsem na ni. "Nepovažuj se výt." doporučila jsem jí ještě a pomalu jí sundala tlapu z čumáku. Vlčice na mě třeštila oči. "Projdete chodbou vedle ku-kuchyně." začala služka nervózně. "Pa-pak po schodišti, kterým se Alfovi nosí jídlo. Na-najdete ho napravo." vlčice zalapala po dechu a omdlela. Doufala jsem, že se v nejbližší době neprobere. Mávla jsem na Afru, která se sněhem plížila ke mně. Vběhly jsme do chodby, kde ale čekala druhá služka, statná tmavě šedá vlčice. Afra se na ní okamžitě vrhla, ale služka asi byla nějaká bývalá Bojovnice nebo co, takže jsem Afře šla na pomoc a sekla jsem vlčici do břicha. Ta udělala to nejhorší, co mohla. Začala výt na poplach. Nechaly jsme ji tam a utíkaly do chodby napravo. Slyšela jsem, jak se ke zraněné služce ženou další vlci. Vyběhly jsme schodiště až do menší zamrzlé jeskyně, jejíž podlahu pokrýval koberec ze srsti polární lišky. Tam už čekali tři Obránci, dva šedí vlci a bílá vlčice s temně modrýma očima. Vlčice se na mně okamžitě vrhla. Odrážela jsem její výpady a podařilo se mi zranit jí zadní nohu. Potom se ale jakoby stáhla a já se na chvilku ohlédla na Afru, která byla sama proti dvoum vlkům. V tu chvíli mi ale vlčice skočila po krku. Agresivně jsem zavrčela a škrábla ji do čumáku. To už mě ale povalila a stála nade mnou. Pak jsem si ale uvědomila, co je má nejsilnější zbraň. Plameny vyšlehly a vlčice uskočila. Okamžitě jsem se po ní vrhla a prokousla jí hrdlo. Jeden ze dvou vlků se hned otočil ke mně, ale plameny se stále zvětšovaly. Koutkem oka jsem viděla Afru, která na hodně místech krvácela, vypadalo to ale pravděpodobně hůř, než to doopravdy bylo. Najednou proti mně vyšlehl mrazivý oblak a okolo vlka se zjevil kruh ostrých ledových bodců, které mi znemožňovaly dostat se k němu blíž.

Projela mnou vlna vzteku. Agresivně jsem zavyla a kožešinový koberec pode mnou vzplál vysokým plamenem. Moje hlasité vytí ale přivolalo dalšího vlka. Byl to Frostin.