Vlčí jiskra ✓ [1]

~16

Rhenada:

Po chvilce jsme se od sebe odtáhly. Zhluboka jsem se nadechla. "Takže, abych pokračovala." začala jsem. Tři mladé vlčice na mě vyčkávavě upřely oči. Já své oči zavřela a začala vyprávět.

"Do Ymura jsem se zamilovala, když jsem jako mladá snila o tom, že budu patřit do Hlídky. Má přítelkyně a parťačka na Hlídce byla tehdy nemocná, a já se vydala k Hranicím sama. A tam byl on. Zbláznila jsem se do něho hned, jak jsem ho poprvé spatřila. A on do mě taky. Několik týdnů jsem plánovala útěk a společný život s ním. Jednou jsem se konečně odhodlala. Ostatním Jiskřivým Hlídkařům Ymur namluvil, že jsem Jiskřivá narozena Ledové matce.

Nějaký čas jsme spolu žili v jeho malém doupěti. Bylo to nejšťastnější období mého života. A tak jsem mu jednoho dne oznámila, že čekám vlčata. Když ses narodila, Lecti, tvůj otec byl bezpochyby ten nejšťastnější vlk v celém Lese. Stejně jako já. Ale velká láska nikdy netrvá dlouho. Jiskřiví odhalili, že jsem Ledová, a Ymur se ke mně už nechoval tak láskyplně jako dřív. Ale tebe zbožňoval až do posledního dechu, věř mi. Já byla nakonec, částečně jím, částečně Hlídači, vyhnána. Musela jsem tě opustit."

Povzdychla jsem si. Líčení mé minulosti mě poněkud vyčerpalo. Werie, Afře i Lectře se třpytily oči slzami. "Pokračuj mami."  vybídla mě jemně Lectra. 

"A tak jsem, naštvaná a se srdcem roztříštěným na tisíc kousků, utekla zpátky a dala se do učení ke staré Léčitelce. A potkala jsem Weriena. Tvého otce, Werio. Byl tehdy jen nějaký níže postavený Obránce, ale choval se ke mně přátelsky a hezky. Bylo to úplně jiné než s Ymurem. Za delší dobu se z našeho přátelství se stal vážnější vztah a když ses narodila ty, byli jsme opravdová rodina. Pro mě ale jen poloviční. Proto jsem jednou, i s Weriou, utekla zpět do Jiskřivého Lesa a vyhledala Ymura s Lectrou. Strávili jsme spolu pár nádherných dní, které byly jako lehký náznak vzpomínky na naši velkou, ale nepříliš trvalou lásku. Já ale věděla, že se musím vrátit. Poté už jsme se viděli jen jednou."

Povzdechla jsem si. "Vy dvě jste si jako vlčata úžasně rozuměly." usmála jsem se na své dcery. "Doufám, že se to teď nezmění. Teď sníme zbytky těch dvou ptáků, které jsem dnes ulovila a půjdeme spát. je pozdě, a tohle vyprávění musíme všichni vstřebat.

Flamera:

Už jsem nemohla dál. Nehodlala jsem nadále snášet Glennisino povýšené chování. S největší pravděpodobností mě stejně neměla v plánu navrátit Fayrovi. K jídlu jsem dostávala jen zbytky pohublých zajíců a vody málo. Střídali se u mě Grick a Hellaen. Jelikož jsem usoudila, že Hellaen je vynikající Hlídkařka, ale nepříliš dobrá v boji, počkala jsem, až mě navečer navštíví a přinese mi jídlo.

Když se v mém vězeňském doupěti mírně setmělo, uslyšela jsem, jak Hellaen pomocí šikovné páky z klacku omotaného liánou zvedá balvan zatarasující vchod do doupěte. Mrštně se protáhla dovnitř a její temně modré oči zasvítily v přítmí. Hodila přede mne napůl okousanou zaječí kost. Já se nahrbila a skočila po ní. Tlumeně vyjekla. "Neopovažuj se vydat jediný zvuk." varovala jsem ji šeptem a přitiskla ji na studenou zem. Ona však prudce vykopla zadníma nohama a já přeletěla kus doupěte. Naštěstí jsem dopadla na všechny čtyři a vyrazila proti ní. Narazila jsem ji hlavou na protější stěnu. Krvácela z rány na čele a packy měla sedřené, stejně jako já. Praštila jsem ji o kámen ještě jednou a vlčice se v bezvědomí sesunula k zemi.

Já vyrazila ven. V táboře v tuto dobu nebyl nikdo, vedoucí vlci krom Eulory a Glennisy byli ve svých doupatech. To jsem si alespoň myslela. Koho jsem tu ale nečekala, byl Aelor.  Černohnědý vlk na mě skočil zezadu a bolestivě se mi zakousnul do levé zadní nohy. Rozhodla jsem se využít magii. Z mé srsti vyšlehly menší plameny, takže Aelor zařval bolestí a uvolnil stisk. Dala jsem se na útěk a zanechávala za sebou plameny, které však rychle dohořely. Aelor se hnal za mnou, z očí mu sršely blesky, a to doslova. Kolem tlap a ocasu mu slabě jiskřilo. Najednou trávu před Aelorem pročísla větší jiskra, což ho zpomalilo dost natolik, abych získala aspoň trochu užitečný náskok. "Běž Flam! Nezastavuj!" řval Grick skrze plameny. Při pohledu na něho jsem se usmála. Přeci jen mě tedy nezradil. 

Příliš pozdě jsem si však uvědomila svůj špatný směr. Běžela jsem přímo vstříc Ledovému Lesu. Kde Ohnivá, ještě navíc s informací, že se chystá válka, je ještě méně vítaná, než Ohnivá bez informací. Ohlédla jsem se. Aelor pořád ještě uháněl asi patnáct metrů za mnou. Levou nohou mi projela vlna bolesti. Věděla jsem, že už dlouho běžet nezvládnu. Přesto jsem ale zrychlila a za chvíli jsem v dálce před sebou viděla Hraniční Kámen. Teď už mě nesmí dohnat. Z posledních sil jsem se vrhla přes hranici. Vtom mnou ale projela palčivá bolest a všechny mé svaly jako by přestaly na chvíli fungovat. Bezvládně jsem se zhroutila do sněhu. Ještě než jsem však stačila ztratit vědomí, vyslala jsem za sebe obří ohnivou kouli. Vzápětí se ozval bolestný řev a pak už se vše okolo mne ponořilo do temnoty.