Vlčí jiskra ✓ [1]

~15

Weria:

Polekaně jsem uskočila od klikaté jiskry, která přeběhla přímo pod našima nohama. Na rozdíl od Afry jsem si nemyslela, že za ni mohla zelenooká vlčice. Tohle byla magie Kříženců, neboli Jiskřivých. "Poběž." vybídla jsem Afru a obě jsme vystřelily směrem kde se jiskra objevila. Spatřila jsem kus před námi šedou srst, ale vlk se dal taky na útěk, takže nám nezbývalo než zrychlit. Vzhledem k mým vlčatům jsem to nechtěla s během moc přehnat, ale Afra mne naštěstí předběhla a jako blesk se hnala za Jiskřivým.

Doběhla jsem k nim za chvíli. Afra držela za hřbet strakatě šedou vlčici. Zavrčela jsem na ni, ale k mému údivu na mě promluvila. "Werio!" vyhrkla a sledovala mě, jako by spatřila ducha. "Neznáme se..." začala jsem. "Pamatuju si tě. Věř mi." pokračovala naléhavě. "A kdo jsi tím pádem ty?" vyštěkla jsem. "Jmenuju se Lectra. Ty si vážně nevzpomínáš? Ale to je teď jedno. Nechte mě jít. Musím se dostat do Paláce." pokusila se Afře vytrhnout. "Nebo mě vezměte k Rhenadě. Ona mně pozná. Tím jsem si jistá." navrhla. Afra přikývla. Chytila jsem Lectru z druhé strany a pomalu postupovaly zpět.

Flamera:

"Teď řekni, co jsi vlastně viděl nebo slyšel!" štěkla Glennisa. Chelton pořád ještě vyčerpaně ležel u jejích nohou v objetí své matky, Xanthenovy družky. Přespala se synem a druhem v doupěti Alfy, protože Chelton nebyl večer schopný se kamkoliv přesunout, natož k doupatům Lovců, mezi které oba jeho rodiče patřili. Já pořád nechápala, proč bych měla být svědkem výslechu Jiskřivého špiona v Ledovém Lese, ale neprotestovala jsem. Xanthen, Aelor a Caris stáli vedle Alfy, Hellaen ani Eulora zde nebyly, což byla druhá zvláštnost, protože bez přítomnosti své sestry jsem Glennisu ještě neviděla.

"Dostal jsem se až do Paláce, mezi služebnictvo." začal Chelton. "Dobrá práce." pochválil ho Aelor a Xanthen přikývl. "Poměrně snadno jsem uplatil jednu ze služek." pokračoval špion. "Vystupoval jsem samozřejmě jako Ledový. Pomocí ledu a sněhu moje srst snadno vypadala jako bílá. Ta vlčice, přišlo mi že byla jedna z nejmladších tam, mi uvěřila v podstatě hned. Že jsem nový Obránce a spolu s ostatními Obránci chci zařídit slavnostní obřad pro Frozeria. Vymyslel jsem si i pověření od Laneyi. Řekl jsem jí, ať zjistí Frozeriův rozvrh na příští týden. A ona zjistila, že chce zaútočit. Na Jiskřivý Les. Na nás." dokončil a do jeho hlasu se vkrádala hysterie. Pochopila jsem, že špehoval na cizím území poprvé a je vcelku dost překvapený, že zrovna on zjistil takové informace.

"V tom případě musíme začít cvičit Bojovníky a připravit je na válku." řekl nevzrušeně Aelor. "Nepochybně." dodala Glennisa. "Ale co ta služka? Zabils jí?" štěkla na nebohého Cheltona. "Já..." zadrhl se. "Ne, nezabil. Neměl jsem...odvahu." poslední slovo v podstatě zašeptal. Jeho otec ho propaloval zlostným pohledem. "Tím pádem ta služka je problém číslo jedna." pokračovala Alfa. "A tahle Ohnivá," kývla směrem ke mně, "je náš problém číslo dvě." zabodla do mě svůj chladný pohled. "Nemůžeme ji Fayrovi vrátit na pokraji války."

Lectra:

Samozřejmě že jsem ji poznala. Viděla jsem ji jen jednou, když jsme obě byly ještě malá vlčata. A teď znovu uvidím i svou matku. Nevěděla jsem, jestli jsem na to připravená, ale v momentální situaci mi nic jiného nezbývalo. Glennisa bude zuřit.

Když mě Weria s tou Ohnivou konečně dotáhly k doupěti Léčitelek, už skoro padala tma. Rhenada pomalu a ostražitě vylezla ven a rozhlížela se v nočním šeru "Co tu děláte?" zavrčela když poznala vedle Werii i Afru. Weria mě postrčila směrem k ní. "Zná mě a chtěla tě vidět." oznámila Rhenadě. Rhenada na mě upřela své čokoládové oči. "Lectro!" vyhrkla. Vrhla se ke mně a stiskla mě v pevném objetí. V očích se jí třpytily slzy. Weria s Afrou nás sledovaly v nechápavém dojetí. "Pojďme dovnitř." vyzvala nás, když mě konečně pustila.

Když jsme se pohodlně usadily v rozváleném seně a Rhenada, stále ještě jsem se nerozhodla, jestli jí říkat matko, před nás postavila něco jako ořechové skořápky plné vody s bylinkami. Okamžitě jsem si vybavila vzpomínku:

Seděla jsem na kraji doupěte a pozorovala poletující listí venku. "Lecti!" volala matka zevnitř. Vběhla jsem k ní a přitulila se k její tehdy bělostné srsti, šedivě prokvetlé jen na tlapkách a ocase. "Podívej." přistrčila mi skořápku, "šla jsem až k horkému pramenu a přidala do vody trochu bylinek, které jsme spolu v létě sbíraly. Ochutnej." vybídla mě láskyplně. Já ale všechnu vodu vyplivala. Bylinky mi nechutnaly a horká voda taky ne. "Radši piju ze studánky" výskla jsem tehdy na svou matku a běžela si hrát s ostatními vlčaty. 

"Vysvětlím to." z myšlenek mě vytrhl matčin hlas. Weria seděla vedle mne, ale přišlo mi že se na mě dívá odtažitě, i když to možná byla jen její zmatenost. "Ano. Lectra je má dcera. Tvá nevlastní sestra, Werio." oznámila slabým hlasem. Věděla jsem, že není možné, aby na mě zapomněla, ale přesto jsem nevěřila, že ji ještě někdy vůbec uvidím. "Sestra." hlesla Weria. "Tys ho...podvedla jsi mého otce?" vyhrkla na matku. "Ale ne." ohradila se Rhenada. "Lectra je samozřejmě tvá starší sestra. Jednou jste se viděly-"chtěla pokračovat, ale já jí vpadla do řeči. "Pamatuju si tě. Hrály jsme si spolu jako malá vlčata. Ty jsi byla tehdy opravu maličká, takže si to nejspíš nevybavíš, ale já o tobě celou tu dobu věděla." I mě už stékaly po čenichu slzy. 

A pak se Weria zvedla, a všechny jsme se objaly. Jiskřivá, Ledová, Ohnivá a Ledová, co porodila Kížence. A přesto jsme tu spolu stály.

Po menší pauze zase taková průměrně dlouhá kapitolka...