Vlčí jiskra ✓ [1]

~4

Afra:

Bok po boku jsme kráčely Mezilesem. Cítila jsem se strašně. Flamera má důvod mě nenávidět. Mohla jsem před Ignisem alespoň ceknout, že mi pomohla, a ne se nechat vyznamenat a nejlepší kamarádku nechat zraněnou ležet v lese. Ale byla jsem jako omráčená. Chytila jsem Ledového. A pak se tam zjevil Ignis a vyznamenal mě...a já byla úplně zmatená. A místo, abych šla pomoct Flam, jsem plná euforie odklusala ke své noře, abych se pochlubila Famye. Ale s tím rozmazleným vlčetem pravdu nemá. Odmítala jsem uvěřit tomu, že si žiju dobře, protože Famya je milenkou Alfy.

Nahlas jsem si povzdechla. Měla bych se jí omluvit. Netoužila jsem jít na nebezpečnou špionážní misi s vlčicí, která mě nenávidí. Musíme pracovat jako tým. Musíme pracovat za nás národ, za Ohnivé! Už kvůli tomu bychom se měly usmířit. Nevím, jestli slyšela můj povzdech, ale zrychlila. Doběhla jsem jí. "To si budeme hrát na honěnou?" štěkla otráveně Flamera. V očích ale byla vidět zvědavost, poznala jsem, že svou otrávenost a nezájem vůči mě zčásti hraje. "Chtěla bych se ti omluvit a odčinit to, co jsem udělala." řekla jsem upřímně a sklopila uši.

Flamera:

Zastavila jsem se. "Vážně. Chci, abychom byli přítelkyně jako dřív. Naprosto chápu, že mě teď nenávidíš, ale prosím, nech mě to změnit." pokračovala Afra naléhavě. Sklopila jsem uši a beze slova pokračovala. Afra se mnou srovnala krok. "Ano, byla jsem sobecká. Ano, zradila jsem tě. Ano, nezasloužím si být tvá nejlepší kamarádka, ale..." "Když si to nezasloužíš, proč se o to snažíš?" skočila jsem jí do řeči, spíš pobaveně než jedovatě. "Flam, prosím, pochop mě!" kňučela Afra, div se přede mnou neplazila. "Omluva je fajn, ale činy jsou silnější než slova." ušklíbla jsem se. "Slibuju že všechno hnusný co jsem ti udělala odčiním." Protočila jsem oči. "Dobře, dávám ti šanci." Musela jsem se snažit, abych se nad jejím úlevným výrazem nerozesmála. "Za chvíli už budeme v Ledovém lese." upozornila jsem ji. Oči se jí třpytily vzrušením.

A pak jsem to spatřila. Ledový les. Nebo takhle, viděla jsem spíš opar který se vznášel okolo zasněžených stromů. Přímo před námi stál Hraniční Kámen. Na Afru jsem se ani neohlédla, přesto jsem v duchu viděla, jak se jí zorničky rozšířily vzrušením a uši se ostražitě vztyčily. Zavřela jsem oči a překročila Hranice. Afra vedle mě ohromeně vypískla. Vůbec to neznělo, jako zvuk jaký by měli vydávat vlci, ale přinutilo mě to zvědavostí otevřít oči. "Páni..." vydechla jsem. Z větví zasněžených stromů trčely lesklé rampouchy, sníh pod nohama příjemně křupal a sem tam z něj vyrůstal trs kapradin pokrytých třpytivou námrazou. A pak jsem uslyšela zavytí. Ohromením jsem úplně zapomněla, že Ledoví mají také Hlídku. "Běž!" sykla jsem na Afru.

Rozběhly jsme se sněhem bok po boku. "Proboha!" zavyla jsem. "Sníh! Protivný, hloupý sníh! Najdou nás podle stop!" začínala jsem panikařit. V Ohnivém lese jsem se vyznala dokonale, jako Hlídačka jsem znala ty nejlepší skrýše a uměla být nenápadná. Ale tady jsem byla ztracená. "Oheň!" vyštěkla najednou s úlevou Afra. "C...?" chtěla jsem zavrčet, ale to už Afře z rozžhavených drápů vystřelily plameny a rozprostřely se všude okolo nás. "Tak teď nás určitě nenajdou!" prohlásila jsem sarkasticky. "Nenajdou," odpověděla zadýchaně Afra, "oheň se totiž rozšířil všude okolo nás a rozpustil sníh. Samozřejmě že budou hledat tady, kde je roztátý sníh, ale bude jim to trvat déle, protože jsem zapálila celkem velkou plochu, chápeš?" Plamen jí olízl čenich a ona se jen usmála. "Samozřejmě že chápu." protočila jsem zorničky a dál jsme běžely ohněm.

"Stop!" vyštěkla jsem. Plameny uhasly a hořely už jen za námi. Docela jsem se divila, že mě Afra vůbec pochopila. "Měly bychom si najít úkryt." pronesla jsem stroze. Svižně jsem kráčely sněhem. ",Kus od nás je nějaká skála!" hlásila Afra. Rozeběhly jsme se. Ta skála nevypadala vůbec špatně. Široký otvor vedl do velké jeskyně, to by ale bylo příliš nápadné. Obešly jsme skálu a já si všimla úzké průrvy. Takových bylo v rozpraskané hornině spousta. Nikdo by nás nemusel najít. Alespoň prozatím. Vecpala jsem se dovnitř. Opravdu za krátkou chodbou následovala malá jeskyně. "Najednou jsem uslyšela zavytí nebezpečně blízko. Afra vlítla do jeskyně a vší silou do mě narazila. Podrážděně jsem zavrčela. "Hlídka!" zakňučela potichu. Tiskly jsme se k sobě do nejzazšího kouta jeskyně.

Je jenom otázka času než nás najdou.

Takže, nejdřív se těm pár lidem co tohle četli omlouvám za to, že minulá kapitola vyšla v květnu a máme září. Musely jste si na ni počkat, ale snad to nějak zvládnu a budu psát častěji než jednou za čtyři měsíce. Doufám že se kapitola líbila aspoň trochu když jsem se s ní patlala tři měsíce lmao. Snad se mi tuhle knížku podaří trochu rozjet i když se reálně nemůžu divit že to nikdo nečte když to nikdo nepíše že jo :) love you all kdo si to přečtete ❤️