Vlčí jiskra ✓ [1]

~3

Afra:

Otevřela jsem oči. Ano, už dneska ráno odjíždím na misi do Ledového lesa. Ano, neodcházím, ale odjíždím! Poprvé v životě pojedu Lávovou Drahou. Vyskočila jsem. "Snídani si dnes nedám!"  houkla jsem rozjařeně na Famyu. Rezavá vlčice strčila hlavu do nory. "Nic jsem dnes neulovila, nemohla jsem se soustředit." omluvně se na mě usmála a začala mi lízat srst. "Mami, spěchám!" namítla jsem netrpělivě. "Vždyť jo, ale mohla by ses se mnou alespoň rozloučit!" řekla s hraným rozzlobením Famya. Pak jsme se objaly. "Budeš mi chybět..." zašeptala jsem do její ohnivé srsti. "Dej na sebe pozor." špitla Famya dojatě. Slíbila jsem jí to a pak jsem se otočila a vyběhla z nory. I mě přemohlo dojetí. Ale nepřipouštěla jsem si možnost, že se už nevrátím. Že se mnou udělají to, co Ohniví s Troiem.

Nervózně jsem klusala směrem k Lávopádu. Tak se nazývala hora, nebo spíš sopka, kde sídlí samotný Alfa. Byla to majestátní hora s velkým lávopádem ústícím do jezera. V jezeře plaval ostrov na který se dalo po velkých kamenech pohodlně dostat. Půlil ho lávopád. Jen skrze něj se dalo projít na druhou část ostrova uvnitř hory.

Na Ostrově čekal jeden z Hlídačů. Byla jsem tak nervózní, že jsem málem spadla do lávy. Prošli jsme lávopádem a ocitli se uvnitř hory. Hlídač mě vedl kolem Alfových služebníků až dozadu, k menšímu lávopádu - Alfovu trůnu. Alfa seděl na skalce obklopen lávou. Na pevnině kus od něj stál Ignis a vedle něho velitel Bojovníků a také zamračený vlk - Beta. Beta byl zástupcem Alfy a něco jako ministr války. Hluboce jsem se uklonila. Kousek ode mě stála Flamera. Stoupla jsem si vedle ní.

"Hlídačky." začal Beta. "Dnes nastal den vašeho vyslání do Ledového lesa jakožto špionek. Doufám, že jste na tento úkol řádně připravené. Od Ignise jste dostaly instrukce už včera. Nebudeme se tedy zdržovat řečmi. Nyní nastoupíte na Lávovou Dráhu a dojedete až k Hranicím. Dále musíte pěšky. Dejte si pozor, ať vás neroztrhají při prvním kroku. Můžete jít." S tím pokynul Ignisovi, aby nás odvedl. Přešli jsme kus Ostrova až k malé zátoce plné velkých kamenů. Na jeden jsme s Flamerou nastoupily. Rozbušilo se mi strce. Naše mise začíná!

Flamera:

Nemohla jsem tomu uvěřit! Zajely jsme do podzemí a jely nějakou podzemní říčkou. S Afrou od té hádky nemluvím a doufám, že ani nebudu muset. Netušila jsem, jak dlouho může cesta k Hranicím trvat. Proto jsem si lehla a položila si hlavu na tlapky. Alespoň se před tou náročnou misí trochu prospím.

"Flam? Vstávej. Už jsme vyjely z podzemí." uslyšela jsem Afřin hlas. Zavrčela jsem na ní a vstala. Stáhla se na druhý konec kamene. Dopluly jsme do zátočiny, kde se náš kamen zasekl. Vystoupily jsme. "Nepřijde ti to vzrušující?" zeptala se Afra. Ne. Neodpovím jí. Jen jsem protočila oči a vydala se směrem k Hranicím, kam to ze zátoky bylo jen pár desítek metrů.

Klusaly jsme s Afrou bok po boku. Slyšela jsem, jak se jí zrychlil dech. Proboha, vždyť se chová jak malé vlče, které nikdy neviděli nic jiného než svou noru! Zrychlila jsem a předběhla ji.

Doběhla jsme ke kameni značícím Hranice. Z naší strany byl popraskaný a v prasklinách byla vidět žhnoucí láva. Z druhé strany...jsem ho neviděla. Obě jsme zaváhaly. "Můžeš jít první? Vždycky jsi byla odvážnější." usmála se nejistě Afra. "Jasně, teď budeš podlejzat!" zavyla jsem naštvaně. Byla jsem vlastně naštvaná spíš na sebe, že jsem se neovládla. Odteď budu Afru úplně ignorovat. Úplně. "Flam?" začala zase. Vzdala jsem snahu nemluvit s ní. "Neříkej mi tak." zavrčela jsem. Pak jsem se ale odhodlala a opatrně zvedla jednu packu a pomalu ji položila do trávy na druhé straně hranice. Teď jsem stála v Mezilese - neboli uvnitř Hranic. Meziles byl něco jako neoficiální název. Ohlédla jsem se na Afru. Vypadala odhodlaně a tvářila se vážně. Ušklíbla jsem se. Stále váhala. "Víš co, kdyby sis nepřivlastnila moje zásluhy, nemuselas tu nasazovat krk a mohla sis hovět ve svém pelíšku jako ostatní rozmazlená vlčata!" vyštěkla jsem jízlivě. Afra ustoupila o krok dozadu a sklopila uši. Ani nevím, proč jsem to řekla. Nechtěla jsem na ni být až tak zlá. 

Překročila jsem Hranici dalšíma třema tlapkama a sledovala, jestli mě Afra bude následovat. Jestli ne, rozhodně nebudu litovat toho, co jsem jí řekla. Afra na mě vrhla letmý pohled a pak jedním skokem přešla hranici. Rázným krokem pokračovala mezilesem dál. Šla jsem za ní. Meziles vypadal...zvláštně. Ale tak trochu...obyčejně, nevýrazně, neoriginálně? Stromy téměř nepropouštěly světlo, zem pokrývala vysoká tmavozelená tráva a kořeny se kroutily všude kolem. Přeskočila jsem jeden z nich. I když jsem v Mezilese nikdy nebyla, přišel mi tak nějak samozřejmý. Zkrátka, nebylo to nic fascinujícího, jak nejspíš Afra čekala. Vždycky byla strašný snílek.

Najednou jsem uslyšela zasvištění a koutkem oka zahlédla záblesk. "Co to bylo?!" vypískla vylekaně Afra. Protočila jsem oči nad jejím strachem, ale spíš jen proto, abych ji naštvala, protože jsem se bála taky. Dál jsme pokračovaly bok po boku.