Vlčí jiskra ✓ [1]

~12

Afra:

Utíkala jsem pryč cestou, o které jsem doufala, že vede k Weriině doupěti. Slzy mi mokřily kožich, třásla jsem se zimou. Věděla jsem ale, že si to zasloužím. Flamera je teď už možná mrtvá. Kvůli mně. Nejradši bych si prostě lehla do sněhu přímo zde a počkala až mne všechen ten mráz a zima zabije. Nejspíš by mi moje ledové, sobecké, zlé srdce nerozmrazil ani všechen oheň v Ohnivém Lese. Otřásala jsem se pláčem a přes slzy skoro neviděla na cestu.

"Afro? Afro! Proboha.." zaslechla jsem známý hlas. Světlemodrá vlčice mě pohotově podepřela. "Co se stalo?" ptala se vyděšeně a ani nečekala na odpověď. Pomalu mne sněhem dotáhla do doupěte a naservírovala mi horkou bylinkovou vodu a napůl sežranou zaječí nohu. Voda mi přišla slaná od slz, ale poslušně jsem ji vypila a ukousla si trochu masa. Mechanicky jsem přežvykovala a hleděla do prázdna. 

"Werio." zaslechla jsem Rhenadu. "Neměla bys ji tu mít. Může ohrozit tebe a..." Rhenada se na chvilku odmlčela a Weria tlumeně vrčela. "...a tvá vlčata. Ty to moc dobře víš." štěkla šedavá vlčice na svou dceru. Weria čeká vlčata? S kým proboha. "Afra je má kamarádka!" zavyla Weria naštvaně. A pak mi to došlo. Ona a Frostin. Weria čeká jeho vlčata. Vlčata Ledového, který nejspíš zabil mou nejlepší přítelkyni. Anebo jí udal a Alfa ji hodil orlům. Zachvěla jsem se pod dalším náporem slz. Proč jsem dovolila, abych mu dala přednost před Flam? To mi zamotal hlavu svou krásu? Stejně nikdy nemůžeme být spolu. "Afro, mám se pokusit chytit ještě něco? Matka ti ohřeje další byliny." ozvala se Weria. "Č-čekáš vlčata?" popotáhla jsem. Mlčky přikývla. "Gratuluju." pronesla jsem upřímně. Weriina tvář se ale zachmuřila. Nejspíš i ona dávno věděla, že Frostinovo srdce je stejné jako to mé. Kus ledové skály, kterou ani sebevětším ohněm nezničíš. 

Flamera:

"Je ti doufám jasné, že podle stop nás okamžitě nejdou?" otázala jsem se posměšně Gricka. "Tebe možná. Mě ne." ušklíbl se. "Pokud sis neráčila všimnout, nikde není ani sebemenší náznak toho, že tady byla Ohnivá s Křížencem." Protočila jsem oči. Nechápala jsem, jak s ním může někdo vydržet déle jak dvě hodiny. Ale měl pravdu, stopy zahladil bravurně. Putovali jsme už několik hodin a já čekala, že každou chvíli spatříme šedavě zelené jehličí smrků v Mezilese.

"Už jsem v podstatě tady. Bylas vůbec někdy v Mezilese?" zeptal se a zašklebil. Ten úšklebek jsem mu ráda oplatila. "A jak jinak bych se asi dostala do Ledového lesa? Neřekla bych, že vypadám jak Ledová." řekla jsem sladce. "Podívej." Grick kývl hlavou dopředu. Sníh pomalu mizel u Hraničního kamene. Minule jsem si ho neprohlížela z Ledové strany. V prasklinách na kameni se třpytil led a povrch kamene byl posypán jemným popraškem. Na něm bylo ozdobným písmem napsáno Opouštíte Ledový Les. Neváhala jsem tak jako posledně, ale ladně jsem přeskočila do trávy. Vzduch okolo se oteplil na příjemnou teplotu. Otočila jsem se na Kámen, na kterém byla námraza méně patrná a nápis hlásal Vstupujete do Ledového Lesa. Ohlédla jsem se na Gricka, který skočil za mnou. Jiskry kolem jeho tlapek teď byly silnější.

"V Jiskřivém Lese moje magie sílí." vysvětlil. "Jiskřivém Lese?" nechápala jsem. "Proč by nemohl mít domov Kříženců normální název? Jsme stejně dobří jako Ledoví a Ohniví. Máme svůj les, svou Alfu, svou magii..." vyštěkl. "Promiň, nemyslela jsem to tak." omluvila jsem se. Věděla jsem, že má pravdu. Kříženci by měli mít právo být uznáni Ledem i Ohněm. Ale na tom my dva nedokážeme nic změnit. Najednou jsem pocítila silnou slabost a skácela jsem se do trávy. Rána na boku, která byla několik hodin v klidu, se teď znovu ozvala.

"Musím tě dostat do hlavního tábora." oznámil Grick. "Můžeš vstát?" zeptal se ustaraně. Protočila jsem oči. V tu chvíli jsem nevypadala, že se můžu vůbec pohnout, natož vstát. "Do-dobře. Seženu pomoc." Grick začal výt tak, že to muselo být slyšet až v Ohnivém Lese. Téměř okamžitě se objevili dva statní vlci, jeden tmavě šedý a druhý... hnědý? Hnědého vlka jsem ještě nikdy neviděla, i když u Kříženců je tahle barva možná. "Carisi, musíme jí dostat do tábora!" štěkl Grick na toho hnědého. "Gricku, vždyť je to Ohnivá!" namítl šedý. "Nechceme být stejní jako oni. Já bych jí pomohl." namítl Caris. Grick mě podepřel z jedné strany, Caris z té druhé a šedý vlk běžel napřed do tábora. Chvíli jsem se snažila jim pomoct a pohnout se, ale pak jsem to vzdala.

Probudila jsem se ležící na měkké srnčí kožešině. Když jsem se rozhlédla kolem, spatřila jsem východ z doupěte, kterým ke mně pronikaly mírné sluneční paprsky. Ránu jsem měla ovázanou velkými chladivým listy a přede mnou stála skořápka s vodou. Že bych byla už v nebi? pomyslela jsem si, než jsem znovu podlehla spánku.

Takže. Momentálně vychází 1-3 kapitoly týdně a nejspíš to tak zůstane. Knížka nebude nějak dlouhá, do 30 kapitol se určitě vejdu 🤍