Twisted // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Prolog

„No, Kim, měla jsi pravdu. Prší tady a hodně," řekla jsem hlasitě do mobilu, snažila jsem se přehlušit déšť. Pevně jsem chytila rukojeť deštníku. Byla zima, silný déšť s nepovolujícím větrem se mě snažili převrhnout. Šla jsem si jen pro kafe, když se přihnala tahle bouřka v plné síle.

Rozhodla jsem se zapomenout na kávu a jít zpátky do bytu. Tehdy mi zavolala jedna z mých dobrých kamarádek Kimberly.

„To slyším," odpověděla a musela jsem se namáhat, abych ji slyšela. Zuby mi začaly cvakat o sebe, celé mé tělo ztuhlo.

„Zavolám ti, až budu doma." Slíbila jsem, neslyšela jsem její odpověď, když zaburácel hrom přímo nade mnou. Trochu jsem nadskočila a rychle jsem utíkala přes ulici na druhou stranu. Rychle jsem šla po chodníku, držela jsem deštník proti větru, zápasila jsem s ním. Sotva jsem kolem sebe mohla poznat krajinu díky krutému dešti.

Schovala jsem si telefon do bezpečí kabelky, chtěla jsem, aby zůstal suchý.

Ačkoliv uběhla chvíle, než mi šplíchla voda do obličeje. Ihned jsem se zastavila, zajímalo mě, jak se mi pod deštník dostala voda.

K mému zděšení jsem uviděla díru v deštníku. Zanadávala jsem a stáhla jsem deštník, celé tělo jsem měla nasáklé během vteřiny. Rychle jsem se rozhlédla po nějakém úkrytu a po své levé straně jsem uviděla uličku. Budovy na obou stranách měly dlouhé střechy. Vypadalo to, že se tam déšť nemohl dostat.

Utíkala jsem do uličky, úlevou jsem si povzdechla, když jsem necítila žádný déšť a vítr mi dal pokoj. Těžce jsem dýchala a třásla jsem se, opřela jsem se o cihlovou zeď a zavřela jsem oči.

Byla jsem v bezpečí. Pro teď.

Mohla jsem tady zůstat, dokud by se bouřka nepřehnala.

Shlédla jsem na své oblečení. Dříve jsem si oblékla šaty, abych se dostala k jedné z kamarádek, ke které jsem byla pozvaná. Její jméno bylo Francine, bydlela celý život tady v Londýně. Skvěle jsem se s ní a jejími přáteli bavila. Ale šaty, které jsem měla na sobě, byly bílé, takže teď byly úplně průhledné. Frustrovaně jsem zatnula zuby a nevědomky jsem si zkřížila ruce na hrudi.

„To nedělej." Přede mnou byl hlas. Ano, přede mnou. Vytřeštila jsem oči a narovnala jsem se, ruce jsem nechala tam, kde byly.

Očima jsem prohledávala temnotu, ale nic jsem nenašla.

A pak se najednou zdálo, jako by se temnota pohnula. Měla jsem pocit, že to byla jen moje představivost, dokud oblohu nerozzářil blesk. Uviděla jsem před sebou stát kluka a sotva jsem mohla zachytit hnědé kudrnaté vlasy. Pak všechno zase upadlo do temnoty, načež se ozval hrom. Více jsem se natiskla na stěnu za mnou a musela jsem přiznat, že jsem byla trochu nervózní z toho, co jsem právě viděla.

Kluk stojící ve stínu?

„M-můžu vám pomoct?" zeptala jsem se roztřeseně, přišlo mi těžké mluvit jasně kvůli drkotajícím zubům.

„Jsi tady nová?" pokračoval hlas. Měl hluboký, chraplavý hlas s britským přízvukem. Namáhala jsem oči, abych ho viděla.

„Ano, jsem tady nová," odpověděla jsem, viděla jsem jenom tmu.

„No, měla bys něco vědět." Z jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. Nechápala jsem, proč měl na mě takový dopad?

Podívala jsem se ven z uličky, viděla jsem, že déšť pomalu ustupoval. Zdálo se, že za pár minut by se slejvák změnil na mrholení.

Upustila jsem deštník na zem a čekala jsem, až bude pokračovat.

Ale když promluvil, jeho hlas byl přímo vedle mě, jako by mi mluvil do ucha.