Twisted // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 21

Když jsem byla dítě, máma mi vždycky říkala, že násilí bylo bezvýznamné. Vždycky říkala, že bylo pro lidi, kteří se neovládali.

Říkala mi, že jestli mě někdo uhodí, že nemůžu jednoduše odejít a vyřešit ten problém klidně. Říkala mi, že násilí nic nevyřeší, jen to všechno zhorší.

Poprvé mi to řekla, když jsem měla ve škole problém. Ráda bych řekla, že jsem byla v první třídě, ale mohlo to být ve školce. Byla tam holka, která si pořád někoho dobírala, dobírala si kluka, který se dloubal v nose nebo holku, která měla „divný" úsměv. Samozřejmě jsem se na ni nikdy neosočila. Seděla u stolu s ní, ale vždycky jsem byla zabraná do práce, co nám učitelka zadala, takže mi nevěnovala druhý pohled.

Ale celý život jsem byla proti šikaně. Nemohla jsem to vystát. Bylo to kvůli té holce, že jsem nesnášela lidi, kteří se vybíjeli na slabších.

Musela jsem ji sledovat, jak si vybrala malého kluka, který měl pořád rýmu, protože jeho rodiče neměli peníze na pořádnou léčbu a bylo trapné, jak si pořád chodil po kapesníky. Sledovala jsem, jak si vybrala holku s psychickým problémem, který měla „divný" vzdálený úsměv. Viděla jsem, jak její slova hluboce ovlivňovala tyto lidi. Taky jsem mohla vidět, jak se nestarala, že její hrubá a slepá slova je trápila.

Ona byla královna. Nebyla to žádná kráska, bylo to dítě, ale z nějakého důvodu měla potřebu zoufale hledat chyby v ostatních. A místo toho, aby viděla krásu, viděla chyby.

Jednoho dne přesunula svou krutou pozornost ke mně.

Šli jsme v řadě s učitelkou vepředu na oběd. Ona byla za mnou a zeptala se mě na boty.

„Vypadají jako klučičí," utahovala si ze mě nahlas, neobtěžovala se mluvit tiše. „Máš bratra?"

Věděla jsem, že to nebyly chlapecké boty. Máma nebyla fanouškem kupování bot, které se leskly, a vepředu na nich byla usmívající se Barbie. Žádné moje takhle nevypadalo, vždycky jsem nosila obyčejná trika, sukně a džíny.

„Nemám bráchu," odpověděla jsem krátce.

„Tak proč máš klučičí boty?"

„Ty nejsou klučičí."

„Ano, jsou. Vidíš ten obrázek vzadu? Můj táta si je s touhle značkou kupuje."

Červenala jsem se, když se kluk přede mnou na mě podíval tázavě přes rameno.

„Je tvůj táta chudý?" zatlačila na mě ta holka. „Nemůže si dovolit koupit holčičí boty?"

Byla jsem ještě červenější, když jsem uslyšela hihňání od jedné její kamarádky. Vztek, kontrolovaný vztek mě polil, ale nicméně jsem šla dál. Snažila jsem se ji ignorovat.

„Můj táta mi kupuje cokoliv, co chci," pokračovala. „Koupil mi tuhle panenku, která kopíruje můj hlas." Nějaká holka se tomu podivila. „Taky mi kupuje hodně bot. Miluju boty. A miluju ty s Barbie na straně. Víš, co to je, Claire?"

Představila jsem si ji, jak si dělala srandu z lidí. Představila jsem si bolest v jejich tvářích. Stáhla jsem ruce do pěstí a zoufale jsem se snažila potlačit vztek, snažila jsem se vytěsnit její hlas.

„Můj táta říká, že existují zbabělci. To jsou lidí, co se pořád něčeho bojí. Říkal, že být zbabělcem je horší než být lekavý. Je tvůj táta zbabělec, Claire?"

„Ne."

„Seš si jistá?" mohla jsem cítit, jak se usmívala. „Vsadím se, že je."

„Není."