Twisted // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 2

„Claire, kam to jdeš?"

„Musím odejít?"

Hned, jak jsem si přečetla ten vzkaz, jsem věděla, že musím odsud zmizet. Musela jsem se od téhle šílenosti dostat. A to bylo šílené! Pořádně jsem ten vzkaz zmuchlala v dlani a strčila jsem si ho do kapsy džín, které mi Francine půjčila. Posbírala jsem si suché oblečení a prošla jsem kolem panikařící Francine.

„Claire, nemůžeš odsud odejít! Najdou tě!" protestovala hlasitě. Zaskuhrala jsem nad hlasitostí a písklavostí jejího hlasu.

Tohle začínalo znít šíleně.

„Podívej." Zastavila jsem se. „Je to šílené, dobře? Musím se odsud dostat. Zavolám ti později nebo něco. N-nevím, co si mám o tomhle všem myslet." Pokroutila jsem hlavou, vzpomněla jsem si na všechny ty věci, co mi dříve řekla. Nechtěla jsem jim věřit, nemohla jsem. Lidé neodváděli lidi jen tak z ulice! Ve dvacátém prvním století se tohle nedělo. Máme zbraně a těžkou munici.

„Nevěříš mi, že," řekl Francine s vyvalenýma očima. „Myslíš to vážně? Myslíš, že lžu?"

„Ne." Odmlčela jsem se. „Myslím, že přeháníš."

Když jsem o tom přemýšlela, Francine vždycky dělala drama. Milovala jsem ji, ale když jsme šly na film, dělala hysterické scény, když upustila svůj popkorn. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, ale teď to dávalo větší smysl. Nemyslela jsem si o ní něco jiného jen proto, že přeháněla, ale děsila mě. Kdo říká, že ten gang nezní špatně?

Přemýšlela jsem o tom vzkazu a věděla jsem, že byli nebezpeční. Ale zcela upřímně, Francine mě děsila. Věděla jsem, že jsem musela pryč, abych mohla přemýšlet.

„Přeháním?" zopakovala Francine. „Claire, viděla jsem, co dělají, ty ne! Vím, jak nebezpeční jsou! Jenom se ti snažím pomoct."

Usmála jsem se na ni.

„Já vím, že jo a vážím si toho. Ale myslím, že se potřebuju vrátit a přemýšlet."

„Claire, budeš sama. Najdou tě-."

Pospíšila jsem si z místnosti, její hlas se táhl v pozadí. Když jsem uviděla bundu na zemi, naprosto jsem vytěsnila její hysterický hlas. Ta bunda vypadala jako obyčejná kožená bunda kromě toho velkého symbolu na pravém rukávu. Opatrně jsem ji zvedla, jako by mohla vybouchnout a prohlédla jsem si ten symbol. Nikdy jsem nic takového neviděla. Ale pod tím symbolem byly písmena „1D" jednoduchým a úhledným stylem. A lhala bych, kdybych řekla, že mnou neprojel chlad, když jsem uviděla tu bundu na podlaze. Zajímalo mě, jakým věcem tahle bunda přihlížela.

„To znamená One Direction." Francinin hlas byl za mnou jemnější. „Název jejich gangu."

Těžce jsem polkla a hodila jsem si těžkou bundu přes rameno.

„To je šílené. Já... musím jít. Ozvu se, Fran."

Francine se tvářila, jako bych si podepsala vlastní garanci smrti. Nevím, hádám, že jsem byla unavená z toho, jak tihle chlapi byli „zlí". Asi to znělo šíleně, ale viděla jsem jen jednoho z nich. A nepokusil se mě zabít. Takže jsem možná byla jen skeptický člověk, který to musel vidět, aby tomu uvěřil.

Ale znáte, když jste v chaotické situaci, a když jeden člověk zpanikaří, zpanikaří i ostatní? Tak jsem se cítila. Panika byla nakažlivá.

Vyšla jsem ven předními dveřmi, cítila jsem chladný listopadový vzduch zasáhnout můj obličej. Cítila jsem na sobě Francininy oči, jak jsem rychle odcházela, dělala jsem dlouhé kroky. Byla jsem opatrná, abych se dívala na zem, abych nevypadala nápadně.