Twisted // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 32

„Nikdy jsem v soukromém tryskáči nebyla."

„Je to tady moc pěkné."

„Jo... máme vzadu televizi a postel. Cítím se jako nějaká celebrita."

„Zajímalo by mě, jestli tady máme nějaké jídlo, nejedla jsem nic od rána."

Mohla jsem cítit, jak chodili kolem. Byli opatrní, jako bych mohla utéct. A mohla jsem. Celé mé tělo bylo odtažité, když jsem seděla na sedadle, dívala jsem se z okýnka, viděla jsem šedé nebe a malé letiště pod námi.

Byl konec.

„Claire? Dáš si oříšky?"

Cítila jsem před sebou Fran, její modré oči si prohlížely můj obličej.

„Co je s ní? Od doby, co jsme opustily stanici, je... tak tichá."

Fran si těžce povzdechla a odstoupila ode mě.

„Nevím."

„Možná se bojí? Bojí se o život? Koneckonců strávila hodně času s Harrym Stylesem. Musela jsem strávit jen týden s Vladimirem a myslela jsem si, že se zblázním. Ten chlap byl totální magor. Věřila bys, že měl pro mě rozvrh toho, co jsem musela udělat? Doslova měl seznam na to, kdy jsem cvičila nebo jedla. Bylo to směšné. A to jsem ještě nezačala s pravidly, které mi vytiskl. Byl to fakt pošuk."

Frna byla chvíli tiše.

„Nechápu to. Měla by být šťastná. Je konečně po všem. Tak proč vypadá tak smutně?"

„Možná trvá nějaký čas, než si to uvědomí, možná je v šoku," navrhla Perrie.

„Jsem ráda, že můžeme začít znovu v novém městě, víš?" Franin hlas byl zase veselý, asi byl falešný a nucený. „Samozřejmě abychom uplatily nájem, budeme si muset najít práci, všechny. Šerifka nám dala peníze, ale ty nám nevydrží navždy."

„Nemůžu uvěřit, že nám dala tolik peněz."

„Říkala, že jsou hlavně pro Claire." Franin hlas byl trochu tišší, ale mohla jsem ji slyšet jasně zřetelně. „Dala nám extra peníze, protože jim Claire pomohla najít Harryho. Bez ní by trvalo o hodně déle, než by toho bastarda našli."

„Sakra, letadlo se hýbe."

Automatický hlas mluvil skrze letadlo, informoval nás, že jsme se chystali vzlétnout. Perrie a Fran se vrátily na svá sedadla vedle mě, zapnuly si pásy a tiše poslouchaly monotónní hlas. Ale já jsem se dál dívala ven.

Pamatovala jsem si dobu, kdy jsem poprvé přistála v Londýně.

Byla jsem tak nadšená.

Těšila jsem se na to, co by přišlo. Neměla jsem ponětí, co od Londýna očekávat, ale po tomhle jsem plánovala jet do Paříže. Ale nikdy jsem to nezvládla, protože jakmile jsem šla po ulicích, něco mi připadalo neuvěřitelně správně. Jako bych tam z nějakého důvodu patřila.

„Ne," řekla jsem tiše, oči se mi zamlžily slzama, když jsem uviděla, že se letadlo začalo pohybovat po ranveji. „Ne... tohle se, tohle se nemůže stát... já..."

„Claire, je to v pořádku," ujišťovala mě Fran něžně, její ruka se dotýkala mého lokte. „Harry ti už nemůže ublížit. Jsi volná."

„A neboj se," přidala se Perrie. „Ten bastard dostane to, co si zaslouží. Slyšela jsem, že má týden, než dojde na finální rozhodnutí o rozsudku smrti, ačkoliv jsem si jistá, že tomu neuteče."

Nikdo mi nerozuměl.

Eleanor by mě chápala.

Chtěla jsem ta slova říct, ale mé rty mumlaly inkoherentní věty. Nespouštěla jsem oči z okýnka, cesty v pohybu a jak se kola letadla sklápěla. V očích se mi tvořily další slzy, přičemž jsem sledovala, jak se mi můj svět míhal před očima, místo, které jsem milovala, během několika vteřin zmizelo.