Twisted // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 30

Tohle bylo špatně.

Tohle bylo tak špatně.

Bylo se mnou zacházeno jako s nějakým kriminálníkem. Byla jsem v malé a stereotypní vyslýchací místnosti se čtyřmi čistě bílými stěnami a spíše velkou lampou na stole, ruce jsem měla za sebou spoutané k židli, na které jsem seděla. Přede mnou byl velký stůl s židlí přímo naproti, jinak tady bylo prázdno. Panovalo tady smrtelné ticho a mohla jsem cítit, jak vteřiny ubíhaly.

Neměla bych tady být.

Neměla bych být spoutaná.

Neměla bych být spoutaná k židli.

Byla jsem neuvěřitelně nervózní, jak jsem tady seděla a čekala na cokoliv, co by se stalo. Nevěděla jsem, jestli by dovnitř vtrhl nějaký objemný vyšetřovatel a naléhal by, kde jsem byla ten večer před dvaceti čtyřmi hodinami nebo něco, jak to dělali ve filmech. Nevěděla jsem, jestli tady bude nějaký maniak, co mi bude vyhrožovat, že mi uřeže prsty za to, že jsem spáchala nějaký zločin. Sakra, nemohla jsem být ve vězení za něco, co jsem ani nevěděla, že jsem udělala.

Seděla jsem tam, snažila jsem se přijít na to, proč mě zatkli. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že neměli žádný důkaz, že jsem udělala něco špatného, protože jsem nic neudělala. Harry mě sebral a přinutil mě stát se jeho „holkou" a pak jsem byla přinucena zůstat v jeho domě. Neublížila jsem nikomu, nevykradla jsem banku, nespáchala jsem žádný zločin.

Takže kvůli tomuhle bych se neměla bát.

Ale bála jsem se.

Ani bych neměla přemýšlet o tom, co jsem mohla udělat. Jednoduše jsem byla na špatném místě ve špatné chvíli. Šla jsem v hrozné bouřce a musela jsem se schovat v blízké uličce. A tehdy jsem se setkala s Harry.

A on mě nenechal jít.

Najednou jsem uslyšela vzdálený zvuk hlasů, který se ohromně přibližoval. Ihned jsem se narovnala, kožená bunda mě lehce zranila na bradě kvůli zimu a čekala jsem, až se něco stane.

Dveře se otevřely ne s ránou, ale pomalu. Ihned jsem viděla tmavé vlasy následované tmavě zelenýma očima. Poznala jsem tu ženu z televize a tehdy mi bylo fakt špatně od žaludku.

Její oči se setkaly s mými a vešla do místnosti, udržovala oční kontakt, než zavřela dveře. Zůstala tam stát, jen na mě zírala, dokud nepromluvila: „Takže ty jsi Harryho ptáček," konstatovala. Neměla k tomu žádný postoj, jenom konstatovala fakt. Mohla jsem cítit, jak jsem zúžila oči, když se posadila na židli přede mnou, naklonila se dopředu, aby se na mě lépe podívala. Měla jsem pocit, že na mě zírala, jako by si mě prohlížela pod mikroskopem.

Nelíbilo se mi to.

„A vy jste ta nová šerifka," odpověděla jsem suše.

„Jak ses zapletla s Harrym?" zeptala se a zvědavě naklonila hlavu.

Snažila jsem se zadržet své podezření, ale uboze jsem selhala.

„To není vaše věc."

„No to teda je moje věc." Usmála se na mě, skoro vesele a nemohla jsem si pomoct, měla jsem pocit, jako by si ze mě skoro utahovala. Očividně ke mně neměla žádný respekt, ten pocit byl oboustranný. Zatnula jsem ruce do pěstí, snažila jsem se tak uvolnit frustraci.

„Jak jste se s Harrym poznali."

„Mám právo nevypovídat."

Žena nebyla ohromena mým přímým konstatováním.