Twisted // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 10

„Ne!" zakřičela jsem najednou a Harry vykulil oči nad mým náhlým výbuchem. Využila jsem té příležitosti, abych se vymanila z jeho sevření, a neplýtvala jsem časem, když jsem se otočila a rozběhla jsem se. Udělala jsem chybu, že jsem neběžela tam, odkud jsem přišla, místo toho jsem utíkala chodbou, kde jsem zahnula doleva.

Mé nohy narážely do podlahy, zvuk se rozléhal prázdným domem, přičemž jsem slepě běžela širokou chodbou. Na obou stranách byly dveře, ale ihned jsem předpokládala, že tam byly ložnice. Hlasitě mi bušilo srdce, že všechno, co jsem mohla slyšet, byl tlukot. Nemohla jsem říct, jestli mě Harry následoval nebo ne.

Věděla jsem jen to, že jsem se musela ochránit.

Musela odsud být nějaká cesta, že? A až bych ji našla, zmizela bych. Pak bych řešila všechno ostatní.

Rychle jsem se zastavila a vtrhla jsem do posledních dveří na pravé straně. Byla jsem nucena se zastavit, když jsem se ocitla v naprosté tmě, viděla jsem jen schody pokryté bílých kobercem, jež vedly dolů. Kousla jsem se do spodního rtu, když jsem uvažovala, zda jít dolů, nebo se otočit nebo...

K čertu s tím.

Bezmyšlenkovitě jsem začala sbíhat schody, ruce jsem vedla podél zdí, načež jsem hledala vypínač. Když jsem byla dole, zastavila jsem se, zrychlil se mi dech a zuřivě jsem hledala vypínač.

„No tak, no tak," zašeptala jsem, snažila jsem se zůstat co nejklidnější. Už mi docházela naděje, když jsem rukou našla vypínač a rozsvítila jsem.

Stála jsem ve velkém prázdném pokoji. Byl naprosto prázdný. Stěny byly holé, jednoduché matně bílé, zatímco podlaha byla pokrytá bílým kobercem. Stála jsem tam lehce zmatená, dokud mě nepolil hrozný pocit.

I když byl pokoj prázdný, atmosféra ne.

Na pažích mi naskočila husí kůže, zatímco jsem si prohlížela pokoj. Udělala jsem pár kroků doprostřed, prohlížela jsem si každý roh. Mohla jsem cítit, jak mi tělo ztuhlo čistým strachem.

Bylo to tehdy, když jsem uviděla skvrnu na podlaze.

Skvrnu, která byla přímo uprostřed místnosti.

Byla to obrovská tmavě červená skvrna. Zírala jsem na ni v hrůze, otevřela jsem pusu dokořán, když jsem si uvědomila, co to bylo.

Krev.

Kolem skvrny byly kapky a vypadalo to hluboce. Vypadalo to, jako by sem přišlo dítě s plechovkou červené barvy a vylilo ji přímo na tomhle místě. Ale věděla jsem, že to takhle nebylo.

Kde jsem to, sakra, byla?

Byla jsem v nějakém hororu? Koukala jsem na tohle vlastníma očima?

Měla jsem pocit, že budu zvracet, přinutila jsem se odvrátit. Ale pak mé oči padly na Harryho, který na mě bedlivě zíral. Nevypadal naštvaně nebo zle, měl zamaskovaný výraz, jen mě sledoval.

„H-Harry," dostala jsem ze sebe a přetočil se mi žaludek. „Co se tady stalo?"

Zdálo se, že Harryho ta skvrna vůbec neobtěžovala. Dál na mě zíral, než promluvil. A když promluvil, byl docela tichý a vyrovnaný.

„Opravdu to chceš vědět?"

Ne. Nechtěla jsem to vědět. Myslela jsem si, že budu zvracet.

Pevně jsem se objala, měla jsem co dělat, aby mě nohy udržely. Svět se kolem mě kroutil, pořád se hýbal. A karmínová skvrna byla navždy vyrytá v mé mysli.