Seděli jsme u ohně. Já, NIall, Laura, máma a táta. Když v tom jsme uslyšeli, jak přijelo auto. Naštvaně jsem se podívala na Nialla, který se usmál a vstal ze židle.
„Chovej se mile ano?" koukla na mě máma.
„Proč bych měla?! Jen si něco vezme a vypadne" zamračila jsem se na ni.
Zamračený pohled mi oplatila, ale dál mi nechala.
Nikdo mě nebude poučovat, jak se mám chovat k člověku, který mi takhle ublížil. Ani moje matka. Prostě nikdo.
„Dobrý den" ozval se po chvíli, ten až moc známý hlas za mnou. Od té doby, co jsme se pohádali v práci, jsme se neviděli.
Myslela jsem, že ta bolest je za mnou, že jsem se z toho dostala. Ale opak byl pravdou.
Tak moc mi chyběl, tak moc bych chtěla vstát z té židle, skočit mu do náručí, brečet a už ho nikdy nepustit.
Tak moc mě to bolelo, když jsem ho viděla po tak dlouhé době. Tak moc, že se mi chjtělo brečet.
„Ahoj" pozdravili ho všichni. Mlčela jsem a koukala se upřeně do země.
Jen se nerozbrečet. On mi za to přece nestojí. Je to hajzl.
Pořád jsem si opakovala tyto věty.
„Nechceš si přisednout?" ozval se najednou Niall.
Já snad nevěřím vlastním uším?! Vyvalila jsem oči. Ani jeden z nich to nemohli vidět, protože stáli za mnou.
Zhluboka jsem se nadechla.
Pocítila jsem něčí ruce na ramenech. Otočila jsem se a naštěstí to byl Niall. Znovu jsem se otočila a zhluboka se nadechla.
„Ne- to se nehodí" řekl nervózně.
To máš teda pravdu..
„Ale hodí.. Louis jede až z Doncasteru, měl by si po dlouhé cestě odpočinout." Vypadlo z Nialla.
„Tak to si přisedni. A bez řečí" zasmála se máma.
„Jste hodní ale"
„Sedni si tady.. Já si donesu jinou" nenechal ho to ani dopovědět a už ukazoval na židli vedle mě.
„Díky.. Jste hodní" zasmál se Louis a sedl si.
Podíval se na mě a lehce se pousmál. Ignorovala jsem to a nervózně si začala hrát se šňůrkami od tepláků.
Tohle snad nemůžou myslet vážně! Moje vlastní rodina se spiknula s někým takovým jako je on.
„Jdu si pro mikinu.." řekla jsem a zvedla jsem se. Chtěla jsem si odchytit Nialla a nechat si všechno hezky vysvětlit.
Ten jeho pohled, neustále upřený na mně, mě začal pěkně štvát.
„Můžeš mi říct.. Co to má do prdele znamenat?!" křikla jsem, hned jak jsem na něj narazila.
„Nevím přesně co myslíš. Jestli to jak se chováš?" poukázal na mě bradou.
„Já?! Sakra děláš už si ze mě prdel?!" rozkřikla jsem se.
„O co ti jde Elizabeth?!" naštvaně položil židli a rozhodil rukama.
„Na to jsem se přišla zeptat já tebe." Odsekla jsem mu.
„Mně. O nic" řekl mírněji.
„Tak co má tohle znamenat?!" rozkřikla jsem se znovu a poukázala rukou směrem do zahrady.
„Nic. Prostě ... Je to můj kamarád" myknul rameny.
„Tak kamarád" zasmála jsem se a založila si ruce na prsou.
„Jo" kývnul.
„Proč si ho sem zval? A co má tohle všechno znamenat?! Co si navykládal našim?!" zamračila jsem se.
„Řekl jsem jim jak to doopravdy bylo" prohodil jednoduše.
„Co jak bylo? Jak mě doopravdy podvedl?!" vysmála jsem se mu znovu.
„Nepodvedl tě El.." přesvědčivě se na mě podíval.
„Ne?! Tak jsem asi slepá." Odsekla jsem.
„Nevíš jak to bylo" myknul rameny.
„A jak to teda bylo?!" znovu jsem křikla. Hraje tady se mnou nějakou hru nebo co?!
Jestli ano, tak je to dost blbá hra!
„Proč se ptáš mě?!" ohradil se.
„A koho jinýho se asi tak mám ptát?!" nevěřícně jsem se na něj podívala.
„Vážně nevíš?" zasmál se.
„Samozřejmě že to vím! Ale myslela jsem, že mě máš alespoň trošku rád! A že mi alespoň trošku pomůžeš! A né že budeš pomáhat jemu!" rozbrečela jsem se.
„Ale já vám pomáhám oběma" zakroutil hlavou a šel ke mně.
„Ne! Pomáháš jen jemu a mě to děláš ještě těžší!" popotáhla jsem.
„Nedělám to těžší" objal mě.
„Ale jo děláš! Myslíš si, že mi pomůže to, že ho sem přivedeš? Vážně si to myslíš? Ani nevíš jak moc je to těžké a jak moc to bolí" brečela jsem tak moc, že jsem nemohla ni mluvit.
„El.." objal mě pevněji.
„Myslím že pojedu.." ozvalo se za mnou.
„Kam bys jezdil?" odpověděl mu Niall.
„Domů.." nemluvil nahlas, mluvil potichu.
„Ne.. Nikam nejezdi" vzlykla jsem, ale pořád jsem zůstávala zabořená v Niallově hrudi zády k němu.
Vážně jsem tohle řekla?!
Tak moc mi chybí!!
„C-Cože?" zakoktal se. Úplně si dovedu představit ten jeho překvapený výraz a to ho ani nemusím vidět.
Mlčela jsem.
Nechci s ním mluvit, ale nechci aby odjížděl.
„El myslím že si potřebujete promluvit.." ozval se po chvíli Niall.
Nepouštěla jsem ho, ale mlčela jsem.
„El prosím.. Oba to potřebujete" zašeptal znovu po chvíli a vlepil mi pusu do vlasů.
Beze slov jsem ho pustila a odešla nahoru.
Louis mě následoval a Niall zůstal dole.
------------------------
Moc se omlouvám, že jsem část nepřidala už včera, jak jsem původně slibovala, ale nakonec jsem přece jen někam. šla.. :D :(
Takže jsem tady s částí až dneska..
Doufám že vám to nevadí a že budete s částí spokojeni! :)
Čekali jste že se stane tohle? :O
Proč se její rodina chová takhle? :O
Nechá El Louise konečně mluvit? :O
Prosím napište mi vaše názory a taky, co si myslíte, že se stane.. :)
Chci vám moc poděkovat za 5.6 K přečtení a votes ♥
Za komentáře děkovat nebudu, protože je jich strašně málo, což mě docela mrzí.. Ale já už nevím, jak bych vás přiměla komentovat..
To je jedno.. :)
S dalším dílem počítejte buď zítra a nebo v neděli. :) Nevím jak to budu zítra stíhat, protože jedu do Prahy.
Díky
Anettexox
