TaeKook /TaeKook/ 18+ ✔️

39.

O deset minut později už jsem na cestě. Půjčení Jiminova auta nebyl problém, pro jistotu on sám zavolal do hotelu a řekl jim, že mi mohou dát klíčky od jeho auta.

Neustále ho mám na handsfree, protože ani za nic s ním nechci ztratit kontakt, dokud ho neuvidím na vlastní oči. Po dvaceti minutách dojedu na místo, kam mě naváděl a to se o mě pokusí mdloby znovu. Půjčené hotelové auto stojí na kraji nějakého srázu a ještě hůř, díky tmě není vidět na dno. Kdyby ale auto popojelo jen o jediný metr, zřítilo by se. Jimin při mém příjezdu sedí na zemi, samozřejmě mimo silnici a Gulf s ním. Oba se zvednou a jdou mi naproti. Hyunga bez jediného slova obejmu a chvíli ho vůbec nechci pustit. Nedokážu si přestavit, co bych dělal, kdyby se mu něco stalo. Pak obejmu i Gulfa.

„Jste v pořádku? Oba dva?" zeptám se roztřeseným hlasem. Mám pocit, že se moje srdce už nikdy neuklidní.

„Jo, jsme v pohodě," vzdychne Gulf. „Nebýt Jimina a jeho chladné hlavy, tak... Já bych to nedal," dodá nešťastně. Znovu kouknu na hyunga. Pořád mi ještě pořádně nevysvětlil, co se stalo. Sice jsme spolu mluvili, ale to jsem nějak cítil potřebu ho uklidňovat. Nebo jsem měl možná strach, že sám začnu panikařit.

„Prostě najednou přestaly fungovat brzy," začne Jimin. „Vzpomněl jsem si, co nám říkali v autoškole. Hlavně člověk nesmí začít zmatkovat, tak jsem začal podřazovat a nakonec zkusil ruční brzdu..."

„Je to tu samý kopec," postěžuje si Gulf a má zatracenou pravdu. Posledních deset minut jsem jel převážně z kopce. A na rovinu, ani já bych to nedal. Jimin musí mít nervy ze železa.

„Jo, všiml jsem si," utrousím se sevřeným hrdlem. Hlavou mi víří tolik myšlenek, konspirací a úvah, že mi asi brzy praskne. Za jakých okolností vám přestanou najednou fungovat brzdy? To se prostě normálně nestává. „Nedívali jste se pod kapotu?" napadne mě. Gulf pohlédne na Jimina a Jimin na mě.

„Ty myslíš..." naťukne bojácným hlasem. Vážně ho to nenapadlo? Po tom, co jsem mu včera všechno řekl? Nebo je prostě jenom v šoku? Místo odpovědi jdu k autu a opatrně ho otevřu. Pak i přední kapotu. Všichni tři se nad ní skloníme, Jimin mi musí posvítit mobilem, abych vůbec něco viděl. Nejsem žádný odborník před motory a cokoliv, co auto pohání, nebo brzdí, ale že chybí brzdová kapalina, ještě poznám. Stejně tak přeříznutou hadičku, protože pod kapotou by neměla být ani jedna hadička přeříznutá. To je prostě špatně.

Mlčky odstoupíme od auta a já na sobě cítím Gulfův tázavý pohled. Nemá ani páru, o co tu jde.

„Hele, JK, všichni jsme asi viděli dost filmů, kde autu selhaly brzdy a taky jakým způsobem, ale prosím, řekni mi, že to není tenhle případ," nabádá mě zoufale. Omluvně se na něj podívám. Na to nemám co říct. „Do prdele!" sykne a zajede si jednou rukou do vlasů.

„Hlavně v klidu, ok?" snaží se ho Jimin utěšit. Čekám od Thajce litanii, jak se má jako uklidnit, já bych tedy vyletěl, ale Gulf jen zavrtí hlavou a zase si kecne na zem.

„Musíme se vrátit do resortu a..."

„A co? Nahlásit to?" přeruší mě Jimin naléhavě. „Ještě jsme pořádně nic nezjistili. Nebylo by lepší, nechat to být a sledovat, co se stane?" napadne ho. „Přemýšlej, Kookie. Tohle je přece jasný důkaz, že to dělá někdo ze štábu," přesvědčuje mě.

„O čem to mluvíte?" nechápe Gulf. Do háje, dřív nebo později mu budu muset vysvětlit, co se děje. Vždyť to mohl schytat s Jiminem. Za mě a Taehyunga. Tohle už fakt není prdel. Začínám být pořádně vytočený, protože moje přátele prostě nikdo ohrožovat nebude.