TaeKook /TaeKook/ 18+ ✔️

61.

Jimin

Snažím se to všechno nějak pobrat, pochopit, ale bohužel to nejde. Kam se podívám, vidím slzy a bolest, které nechci uvěřit, že je skutečná.

Namjoon to nedal. Zhroutil se a musela ho odvézt záchranka. Otázka, na níž dostal odpověď v podobě fotografie naprosto zdemolovaného auta, ve kterém byste jen těžko poznali roztomilé Kookovo auto, které si koupil z nouze, byla poslední kapkou jeho naděje. Poručík Han se omluvil, že nemůže podávat bližší informace, ale stručně popsal, že se auto po nárazu do svodidel několikrát převrátilo a pak vznítilo. Než Namjoona odvedli doktoři, podíval se na Taehyunga a řekl jen: „Je to tvoje vina."

Nevím, co se dělo pak. Tedy na dobu mého vlastního zhroucení. Cítil jsem, že mě Yoongi celou dobu pevně drží a hladí po zádech, v hlavě jsem měl ale temno. A stejně na mě působil i pohled na Taehyunga. Jako když koukáte do hluboké studny a nemůžete dohlédnout na dno. Prázdnota a bezmoc.

Je fér to někomu dávat za vinu? Jestli vůbec? Snad Yoongimu, že to takhle vymyslel? Sobě, že jsem ho k tomu donutil? Gulfovi, protože nás pobízel, ať to tak uděláme, vždyť i jemu Kook pomohl, když si nevěděl rady s Mewem. Jinak ale Namjoona chápu, nebo se o to aspoň snažím. Nemám nejmenší ponětí jaké to je, ztratit vlastní dítě. V zásadě pak máte právo říct cokoliv, co se vám v tu chvíli honí hlavou. A Namjoon to teď tak cítí. Protože to co jsme udělali, bylo kvůli Taehyungovi.

Do kantýny se mezitím nahrnuli další lidé v čele se Sejinem. Ze všech stran slyším zděšené povzdechy jako reakci na novinky. Nikdo neví, jaké je pozadí, Kook prostě havaroval a měl v autě Namjoonovu dceru. Obrovská tragédie. Vzdáleně vnímám Sejina, jak na mě mluví, Yoongi mě ještě nepustil a nevím, jestli ho vůbec nechám. Bojím se, co by se stalo.

„Hyung, mluv se mnou, prosím," pobízí mě Sejin. „Co se stalo?" naléhá. Zavrtím hlavou, protože nejsem schopný vydat ze sebe hlásku, tak mi Yoongi pomůže a řekne to za mě.

Mám pocit, že se zastavil čas. Všechno je rozmazané, zpomalené, najednou někdo zvolá, že je Taehyungovi špatně.

Do prdele, to mu nemohlo být špatně dřív? Kdyby jen sebral odvahu už o víkendu, jak o tom mluvil. Na co krucinál čekal?

„Nemůžu dýchat," vyhrknu a přiložím si prsty ke krku.

„Klid lásko, to bude dobrý. Zkus to se mnou," uklidňuje mě Yoongi a předvede mi ukázkové povrchové dýchání, které je v takových případech vhodnější, než dýchat zhluboka. Pokouším se ho napodobit, ale nepomáhá to.

„Zavolal někdo záchranku? Taehyung je úplně bledý," ozve se znovu z davu. A to je rozhodující okamžik, kdy mi dojde trpělivost.

Vytrhnu se Yoongimu, prudce vstanu a už se řítím k tomu idiotovi.

„Ty!" zaskřípe mi v hrdle, protože moje hlasivky jsou úplně bez života. „Jsi spokojený, hm? Tohle je to, co se muselo stát, abys konečně prozřel?" hulákám na něj, bez ohledu na jeho na první pohled příšerný stav. Je opravdu bledý a asi bude každou chvíli zvracet. Nemá ani sílu mi vzdorovat, jen na mě kouká skleněnýma očima bez výrazu, za nímž ale zřetelně vidím bolest celého světa.

„Jimine, ne." Položí mi zezadu Yoongi ruce na ramena. Což mě ale nemůže zastavit.

„Vyhrál jsi. Zmizel ti ze života. Jak se teď cítíš, co? Ty šmejde!" vrhnu se na něj se sevřenými pěstmi. Naštěstí Yoongi opět zasáhne dřív, než se stihnu napřáhnout. Vlastními pažemi mi uvězní ty moje u těla a stáhne mě zpátky.

„Nech mě. Zabiju ho!" syčím, tak to mi můj přítel přitiskne dlaň na pusu.

Za mnou to šumí rozrušením. Nedivím se, všichni ti lidé absolutně nechápou, proč tady štěkám po hlavní hvězdě Matte. Melu sebou, Yoongi zesílí stisk, už mám na jazyku, že pošlu do prdele i jeho, když někdo vysloví to jméno.