TaeKook /TaeKook/ 18+ ✔️

54.

Jungkook

Chtěl bych být medvěd. Nebo jiné zvíře, které na zimu zalézá do své nory, doupěte či jeskyně, zahrabe se listím a dlouhých skoro pět měsíců v kuse spí. Nepotřebuje jíst, protože se mu zpomalí metabolismus. Nepotřebuje pít. Chodit na záchod, vstávat do práce, platit účty... necítí, jak bolí zlomené srdce.

Ne ne, osud mi předurčil, že se stanu psem. Oddaným, závislým, vděčným psem, kterého i když nakopnete, on vám to odpustí a ještě se k vám přitulí s provinilýma očima, že něco provedl. A za vaše pohlazení a vlídné slovo by obětoval život.

To jsem dopadl, co? Skončil jsem s holým zadkem, jak se říká. Někdo to používá při finanční krizi, u mě je to krize duševní. A vlastně i fyzická. Ne nadarmo se říká, že je všechno propojené. Brzy se na vás podepíše, když přestanete jíst, usmívat se, když se stresujete a bojíte.

Co jsem se vrátil od Jimina, už jsem z bytu neodešel. Neměl jsem potřebu ani dokoupit si čerstvé jídlo, spokojil jsem s mraženými polotovary, které mi zůstaly v mrazáku, když jsem před téměř třemi měsíci živořil. V té době jsem se cítil podobně, protože jsem díky vlastní blbosti přišel o něco, co jsem miloval. V závěru to není moc odlišné. Přijít o vztah, nebo o práci. Pořád je to situace, s níž jste moc nepočítali, a která vás postaví před důležité rozhodnutí, co se svým životem uděláte dál, protože ho v podstatě musíte kompletně změnit. Přizpůsobit se novým podmínkám.

Kdysi jsem někde viděl zajímavé video, jak se s rozchodem vyrovnávají muži a jak ženy. Muži snad dokážou už druhý den začít nanovo. Jako kdyby je to nakoplo. Ženy jsou citlivější, tak to prožívají víc. Pointou toho videa ale bylo, že zatímco si ženy smutek vyberou na začátku a postupně ho překonávají, aby nakonec prozřely, že za to ten dotyčný nestál, a posílené takovou zkušeností se s vervou pustí do nového života, u mužů je to úplně naopak. Jim to prostě dojde později a stejně tak pozdě se dostaví i smutek. A pak už je šance něco napravovat skoro nulová.

Nevím, myslím, že já budu ten první případ dohromady s druhým. Pochybuju, že se u mě někdy dostaví prozření, že můj konkrétní dotyčný nestál za nic a pravděpodobně se to bude ještě zhoršovat.

Jimin se mi ještě ten den snažil několikrát dovolat. Uvědomil jsem si, že mu musím dát vědět, jinak by byl asi schopný za mnou přijet. Tak jsem mu napsal zprávu, že jsem v pohodě a ať se o mě nebojí. Co opravdu nemám, jsou jakékoliv sebedestruktivní sklony. No dobře, nepočítám teď omezení příjmu potravy, nebo zanedbání hygieny. Ono se to ty čtyři dny nezblázní a do práce špinavý opravdu nepůjdu.

Jsem za neplánované volno rád. Říkám si, že o práci jsem nepřišel, takže pořád budu mít co jíst a za co platit účty. Spoustu lidí nemá ani to. A duševní pohodu ještě víc, v téhle šílené, uspěchané době. S čím ale bojuju, je ten hrozný pocit a strach, co bude, až se v pondělí vrátím do agentury. Uklidňuje mě, že snad navážeme tam, kde jsme skončili před Bongamovým oznámením. Musíme se Sejinem natočit naše společné scény, aby se mohl věnovat novému projektu. Zatím jsme za sebou měli jeden den, takže snad další týden nehrozí, že bych se s Taehyungem nějak hodně potkával.

Co nechci, je přijít o další práci. Zvykl jsem si na ni. Nebylo to na začátku růžové, trvalo mi, než jsem se smířil s tím, že celá Jižní Korea už mě bude vnímat jen jako gaye, ale jinak se mi v agentuře líbí. Poznal jsem nové lidi. Skvělé lidi. Mám thajského kamaráda, který zakusil na vlastní kůži nešťastnou lásku. A v neposlední řadě jsem zbavil Taehyunga jedné proradné svině, co mu několik let otravovala mysl a život. Když to tak vezmu, dosáhl jsem svého. Sice mě to něco stálo, ale neudělají lidi pro ty, které milují i mnohem víc, aby byli zase šťastní a spokojení? Třeba i za cenu vlastního štěstí?