Y for Why

Madonna a Perseus

Bylo to již potřetí, co jsem se dostavil do tohoto místa. Do jisté míry jsem si stále nebyl jistý tím, co dělám. Nebylo to v hodinovém hotelu. Tohle bylo u ní. U Andromedy. Pokud se tak skutečně jmenovala? Nevím a vědět to nechci. Její slova mi promlouvala do duše. Možná to bylo tím, že mi opravdu dopřávala fyzickou bolest, kterou myslím, že si zasloužím? Nejsem si zcela jistý, ale ty pocity od ní mne něčím naplňovaly. Bylo to pár dní poté, co u mne byl Adrian s... Elim? A teprve teď jsem se cítil, jako že o tom můžu doopravdy mluvit. Vyklopil jsem jim tam úplně všechno. Zrovna jim dvěma. Ale proč? Protože mne už skutečně sžíralo svědomí! Tak... Tak dlouho! Andromeda se na mne nedívala s odporem ale s jistou lhostejností. Byl to pohled někoho, kdo zažil mnohé a stejně ví, že přijdou horší časy. Ten pohled ledových očí mne záhadným způsobem uklidňoval a ujišťoval. Říkala mnoho metafor a složitých slova možná i to pomáhalo od toho, abych skutečně něco cítil. Ohledně toho, jak jsem se cítil ohledně Takaie a co jsem mu vlastně vinou svého stavu dovedl provést. Jak jsem ho mučil. Mučil? Myslím... Myslím, že jsem ho mučil, alespoň tak to nazvala Andromeda. Jako kdyby to bylo něco prostého, co člověk prostě občas udělá druhému člověku. Říkala to ve chvíli, kdy mi rudé kapky vosku stékaly po hrudníku, na břicho a na klín. Byl jsem před ní docela nahý, zoufalý a tak nějak odevzdaný na její milost. A že mi ji nikdy nedala mnoho. Byla mojí spásou, ač to nebyla zrovna ona, ale ty věci, co se mnou dělala, prožívání emocí, které jsem vždy předtím popíral. Teď už nemohly vybouchnout. A i kdyby ano, moje ruce a nohy byly svázané na to, abych skutečně někam dovedl utéct. Moje rty slepené k sobě, moje tělo se mohlo pouze zmítat ve vlastních pocitech a když byl konečně konec, otřela mi slzy. Dívala se na mne chladně a s jistou lhostejností. Občas pohrdáním, ale nikdy ne za to, co ode mne slyšela. Buď to držela v sobě, či jí to opravdu bylo jedno. Možná... Možná skutečně cítila sympatii s tím, co jsem prožil? Možná byla někdy v životě na druhé straně. Jako Takai. Nemluvili jsme o její minulosti a tak jsem si často představoval, jaká musela být její minulost. Jak se musela prosadit a co dělala, aby si mohla udržet svůj malý, rudě vymalovaný byt. Často říkala, že červenou zvolila proto, že na ní není vidět krev. Červená--- rudá, vyvolává akci. Je to barva života, zároveň červená nezapomíná, červená možná odpouští, ale nezapomíná, drží emoce, drží lásku, drží všechno a postupem času nám dovolí vše prožívat, vše cítit, až se topíme v červené, barvě vášně, barvě ohně, barvě světa, barvě všeho. Barvě červeného vosku, jež kape na moje nahé tělo, barvě modřin a otisků, co zbydou po jejím podpatku, či její facce. Necítím k ní však nic. Je Andromeda, já jsem Perseus. Plníme oba dva svou danou roli v příběhu, který nikdo nenapsal. 

Otevřela dveře. Viděl jsem její unavené oči a malé dítě, které kolébala v jedné ruce. Rudé nehty, jako kdyby nepatřily k ruce, jež s takovou něhou zabalila peřinku maličkého dítěte. Dlouhé rovné vlasy jí volně splývaly podél tváře. Neměla rtěnku. Ani namalované oči. V tuhle chvíli skrz plaňkový plot bylo mnohem víc vidět to, že se jako žena nenarodila. Sice v náznacích, pár křivkách těla, ostré čelisti, která nebyla docela zaoblená, jako ta typicky ženská. Díval jsem se na ni a maličké dítě v její náruči několik vteřin mlčky, přejíždějíc pohledem po tvorečkovi, kterého držela v náručí. Také jsem měl mít dítě. Syna? Dceru? Nejsem si jistý tím, co to vlastně mělo být. Skoro... Skoro jako kdybych už zapomněl na to, jak vlastně Aiko vypadala. Jaká byla její tvář, jak probíhal náš svatební den? Jakou barvu šatů Aiko ten den vlastně měla? Něco mi říkalo, že to musela být přece červená. Madonna v černém tílku a sukni až na zem mne vpustila na maličkou zahrádku. Opatrně za mnou zavřela a nadále kolébala dítě v náručí.

"Tvůj syn?"

Zeptal jsem se tiše a odpovědí mi bylo tiché přikývnutí. "Ano. Ne vždy se o něj má kdo starat. Jeho matka tu není." 

"A kde je?"

"Tam." Ukázala Andromeda vzhůru a pohladila jemně dítko v náručí, které pomalu, ale jistě usínalo.

"Dnes nebudeme mít lekci?"

Zeptal jsem se tiše, zatímco jsme ve svitu měsíce procházeli malou předzahrádkou ke dveřím, kde se svítilo.

"Poslední."

"Dobrá, ale... proč?"

"Nastal tvůj čas."

"Jak to můžeš říct s takovou jistotou?"

Zasmála se tiše a na moment se na mne podívala. I ve světle měsíce byly vidět její bodavé oči. "Protože už ti nemám co nabídnout. Protože jsi připravený se vrátit, i když si myslíš, že nejsi. Už pomalu začínáš chápat. A to ti stačí. Začínáš otevírat oči světu takovému, jaký je, vnímat svoje chyby. Nebude to dlouho trvat, než se dovedeš napravit. Ne sám. Nikdy sám. Ty totiž nedovedeš v životě být sám. Potřebuješ někoho, kdo odnese tvé problémy za tebe. Má role zde byla naplněná."

Vstoupil jsem do místnosti. Přísahal bych, že při předchozí návštěvě byla ostře červená. Nyní maličký prostor bytu byl vymalovaný jemnou růžovou a já se díval na Andromedu. Připevněnou ke skále údělem, který jí dal osud a očekávání jejích rodičů. Na matku, která ale nikdy neporodila. Na osobu, která si místo ve světě musela vybudovat, musela se živit prodáváním svého těla, aby se svedla postarat o to jediné, co jí na tomto světě zbylo. V tu chvíli mi došlo, že přede mnou skutečně byla Andromeda, Madonna, matka, otec... Někdo, kdo neměl nikdy v životě místo tak, jak jsem ho měl vybudované já.

Stěny zde vždycky byly jemně růžové. Andromeda byla vždycky ženou. A já neutíkal před smrtí své snoubenky, ale před sebou samým. Utíkal jsem před vinou, protože jsem někomu hrozně ublížil. Tak, jak by nikdo nikdy nikomu ublížit neměl. Sehnul jsem se a jemně jsem políbil spící dítko na čelo. Andromeda mne nechala, když se na mne dívala přísnýma ledovýma očima, jako kdyby kontrolovala každý můj krok a každý můj pohyb.

Možná znala můj svět mnohem lépe, než já. Každé sezení mne o tom přesvědčovala. Vztah, jež jsme mezi sebou bych nedovedl popsat. A asi bych ani nechtěl, protože jakmile bych to vypustil ze rtů, zkazilo by se to, jako krvavé maso na přímém slunci.

Zavřel jsem oči sotva na pár vteřin a když jsem je otevřel, Madonna neměla již dítko v náručí. Pokoj byl červený a přede mnou stála Andromeda. Tehdy mi došlo, že naše osudy se propletly. Ne proto, abychom byli spolu, ač bychom mohli. Ale proto, abychom jeden druhému dovolili se zachránit. Alespoň to může být mojí domněnkou, protože ona zachránila mne. Kdo by to byl řekl. 

Kdybych procitnul, možná bych mohl vidět pouze prostitutku, dominu. Kdyby to, muže, převlékajícího se za ženu, co prodává vlastní tělo, aby uživil to málo, co mu zbylo po rodině. Viděl bych, že pokoj byl vždycky růžový a že jsem jen nedovedl vnímat dětské hračky, odsunuté v koutku. Že moje ruce nikdy nebyly svázané tak, abych se nemohl hýbat, pouze na nich byl položen provázek.

Věděl jsem, že je na čase procitnout a konečně se postavit čelem k věcem, které jsem učinil. A mohu se jen modlit, abych na to měl dostatek síly.