Y for Why

Andromeda

Nádech a výdech se najednou zdál tak zvláštní. Jako kdybych věnoval mnohem větší pocit výdechu, zatímco nádech byl pouhé zalapání po dechu. Nádech... Výdech.

"Dobrý den, pane! Co pro Vás dnes mou udělat?" - Ozval se přívětivý hlas, když si muž promnul čelo a velmi ztěžka vydechl. "Chtěl bych klasiku, prosím. Jeden pokoj, hodina postačí."

Odpověděl jsem tiše, když jsem se zadíval na muže, co s hraným kyselým úsměvem postával vepředu u recepce hodinového hotelu.

"Ah! Dobrá tedy, tudy, prosím."

Poukázal tedy stranou a já pomalu prošel, zatímco jsem se rozhlížel po osazenstvu lobby, které tvořily z velké většiny prostitutky, či prostituti. Tihle byli ti lepší, které poskytoval hotel. Ženy, dívky a mladíci venku pouze doufali, že si tímto způsobem přivydělají. S výdechem jsem se natáhl do kapsy pro balíček cigaret.

"Je zde zakázáno kouřit."

Ozvala se žena, jež mne téměř přesahovala výškou. Prve jsem ji měl za člena ochranky, ale vyzývavé černé oblečení mne ujistilo, že dozajista jde také o součást zaměstnanců. Nebo snad klientely?

"Promiňte. A na pokojích?" - "Se mnou ano." Protáhla se a zadívala se mi do očí Byla tak rozdílná od Aiko. Šedomodré ledové oči se do mne zabodly a dlouhé, rovné černé vlasy se zavlnily, když pohodila hlavou. Nabídl jsem jí rámě, když jsme odcházeli k výtahu. Rudá rtěnka na jejích rtech se zdála dnes ještě nepolíbená, ale to jsem nemohl vědět. A popravdě, bylo mi to v současné chvíli jedno. Chtěl jsem pocítit jen vysvobození od svých pocitů viny. Snad tím, že budu trávit čas s někým, kdo mě neodsoudí. Kdo mi dá šanci na... Nejsme si popravdě moc jistý ani na co. Na záchranu? Na nějakou naději, že se můj svět vylepší?

V pokoji se usadila na posteli a zadívala se na mě. Přední prameny vlasů měla sepnuté na temeni hlavy v drobný drdůlek. Její modré, ledové oči s dlouhými řasami se na mne dlouze zadívaly. Na krku měla černou sametku, volné černé tílko, jež odhalovalo notnou část hrudi, přes něj černý kožíšek a kožená sukně s podvazky a podpatky. Až nyní jsem si všimnul že mezi fialovo rudými rty má lízátko.

"Co to bude."

"Chci..."

Hlas se mi zasekl v hlase, když jsem těžce usedl do křesla naproti posteli a zadíval jsem se do její tváře, jež byla jako z alabastru. Za ni jsem dal tolik peněz a teď... Můj pocit prázdnoty, co se mi usazoval v hrudi hlouběji a hlouběji.

"Chci pomoc od bolesti."

Zadíval jsem se jí do očí, ale neshledal jsem se ani u ní s pochopením. Nebo alespoň ne hned na první pohled.

"Jak se jmenujete?"

"Izuto."

"Andromeda."

Odpověděla, sundala si kožíšek a až nyní jsem si uvědomil, že se nedívám na dívku. Ani ženu. Zmateně jsem zavrtěl hlavou, když jsem si toho všiml a chtěl jsem se zvednout, ale byla rychlejší. Sedla si mi na klín a uvěznila mne tak pod sebou. Byla štíhlá, lehká.. nadzvedl bych ji, kdybych opravdu chtěl, ale její uhrančivý pohled mne přesvědčoval o tom, že udělat to by byla chyba.

"Teď budeš dělat přesně to, co budu chtít... A potom se ti dostane pomoci od bolesti."

Řekla přísně. V tu chvíli se mi však její tvář zachvěla a já mel pocit, že vidím Takaie.

"Chci to napravit, tohle se nikdy nemělo stát!"

Ozval jsem se naléhavě. Pevně mne chytla za vlasy a zaklonila mi hlavu. Dech se mi zrychlil zděšením... možná vzrušením? Zvedla se ze mne a znovu se usadila na posteli, tentokrát ale nohy v síťových punčocháčích nehodila jednu přes druhou, ale dala je velmi daleko od sebe.

"Víš, proč Andromeda?"

Prohlásila laškovně, ale její ledové oči se nesmály. Zavrtěl jsem hlavou. Její tvář však stále vypadala, jako ta Takaiova. Vytáhla si z kapsy zapalovač, zapálila si cigaretu, potáhla a vyfoukla kouř.

"I můj osud určil někdo za mě. S přebytkem vlastní hrdosti... pýchy. Byli to ti nejbližší. Jejich hrdost mi ublížila a připoutala mě ke skále, kde očekávám konec."

"Proč si nepomůžeš? Tyhle okovy.. musí z nich být nějaká vlastní cesta."

Její rty se roztáhly do chladného úsměvu, když típla cigaretu o dřevěnou část poste. Vstala, došla ke mě, položila mi špičku boty mezi nohy a zlehka zatlačila. "Učíš se rychle."