Y for Why

Vina mojí lásky

O Izutovi jsem neslyšel už notnou dobu. Naposledy jsem ho viděl, když ho propustili z cely předběžného zadržení... Napadl policistu a potřebovali čtyři lidi, aby ho uklidnili a dokázali dostat na zem...
A pak, když jsem pro něj přijel... Nepoznával jsem ho.
Pořád trochu od krve své mrtvé snoubenky. Pravděpodobně už mu bylo zcela jedno, jak vypadal. Vyčerpaný, zničený. Jako mladý strom, jež porazili a teď mu z neviditelných ran prýští míza, jakou jeho touha dál žít.
Ploužil se deštěm ke mě, ale jakoby mne neviděl. Byl jsem jeho nejlepší přítel. Tedy alespoň jsem si to vždy myslel, ale i teď jsem o tom všem pochyboval...
Skoro jsme spolu vyrůstali...

...

"Izutooo, chyteeeej!"
"Takai!!!"
Bylo mi sedm a Izutovi už deset, ale přesto jsme už v tu chvíli byli nejlepší kamarádi. Šel jsem kvůli němu dřív do školky a potom i do školy. V tu dobu jsme byli nerozluční. Dvojka, jak má být. Potom na střední spolu se mnou nastoupila dívka s plavými vlasy a veselýma očima. Nakonec jsem ji i představil Izutovi a stala se součástí naší trojky... A pak časem mnohem více, než jen tím. A jakmile jsem přišel o místo po Izutově boku docela, došlo mi, jak moc tam vždy chci být... Jenže už jsem byl druhořadý.
Mé místo zaujala Aiko a já, ač jsem vnitřek duše vycpával čím jsem chtěl... Jsem nikoho jiného do života nebyl schopen zapasovat. I přesto jsem si dnes ráno navlékl smoking s motýlkem.
Měl jsem rád Aiko.
A i Izuta.
I když mnohem víc, než kdy on sám mohl tušit.

...

Cestu jsme absolvovali mlčky. Izutův život, jakoby zmizel a vedle mne na sedadle spolujezdce sedělo jen tělo bez života. Muselo ho to mučit mnohem víc, než jsem to dokázal pochopit já... Ale držel jsem se...
Už kvůli němu.
Zastavil jsem u jeho domu. Vystoupil a beze slova mířil ke dveřím, vedle kterých se jen svezl... A já už viděl, že nepřemáhá slzy. Byl příliš vyčerpaný a zničený na to, aby udělal jen jeden další krok.
"Izuto..."
Šel jsem k němu a dotkl se jeho ramene. Ale jen se po mě ohnal, jakobych byl cizí.
"Vypadni!"
Odstrčil mne a jeho slzy mu stékaly po bradě a po krku, až mu smáčely i košili. Sako neměl. Zůstalo u studeného těla ženy, jež se dnes měla stát jeho.
"Musíš jít dovnitř..." I já měl slzy na krajíčku.

"Vypadni! Nechci tě už nikdy vidět! Vypadni-!..."
Hlas se mu zlomil a zlost znovu střídala bezmoc, jež ho svírala, jako temný závoj.
"Izuto, nech mě ti pomoc... Prosím tě."
Bez dalších řečí jsem ho opatrně zvedl ze země. Nechal se. Byl těžšší, než vypadal, když jsem odemknul a podpírajíc ho, jsem vešel dovnitř. Jeho končetiny měly podivnou tíhu, jako kdyby nebyly schopné unést váhu těla. Jakoby jeho tělo i mysl už vypověděly službu. Jen duše slepě zírala přes oči, že kterých stékaly slzy...
V zakrvaveném oblečení sebou plácnul na postel. A jen ležel.
Jeho tělo se ještě chvilku třáslo, než znehybněl docela, když konečně usnul... Svlékl jsem ho z jeho oblečení a uložil ho do postele. Teď už jsem tu s ním musel zůstat. Jako nejlepší přítel...
Jako opora pro krvácející srdce.
V noci se občas dostavily záchvaty pláče, kdy křičel ze spaní její jméno, načež opakoval jednu a tutéž větu.
'Proč ne já. Proč ne já. Proč ne já.'
...
"Zanechal bys tu až příliš mnoho smutku... Izuto."