Y for Why

Nádech

"Spíte...?"
Eliah znovu žďuchl do svého šéfa. Spíš jen proto, že si byl jist, že doopravdy spí.
Adrian se jen nespokojeně zavrtěl a znovu začal pravidelně oddechovat.
Bylo to sotva pár hodin, kdy přijeli do Tokya, dostali se do hotelu a Adrian mu usnul na posteli...

Ne, že by mu to nějak vadilo, ale bylo k druhé odpoledne a Eliah, snad poprvé daleko od domova vylovil foťák a netoužil po ničem jiném, než se jít projít a prozkoumat hlavní třídu. Přesto když zahlédl tenhle výjev, nemohl jinak.

Namířil objektiv fotoaparátu přímo na spící tvář svého šéfa, který i ve spánku vypadal, jako syn antického boha a stiskl spoušť.
Světlé vlasy, zavřené oči mandlového tvaru, sexy bílé triko se skvrnou od vína, které na něj omylem rozlili v letadle a roztrhaných kalhotách...

Shirikawa prostě vypadal naprosto k nakousnutí a El k němu znovu přistoupil. On japonsky neuměl, takže nejspíš neměl zrovna jinou možnost, než ho probudit.

"Ummm... Adriane?"
"Ještě pět minut!"
Ozval se nevrlým hlasem a natáhl ruku. Nicnetušící Eliah se jí chopil.
...
"Co děláš?! Pusť mě!"
"Ještě...pět...minut...!"
Zavalený svým šéfem se urputně snažil zvednout... Bohužel Adrianovo svalnaté tělo mu nedovolilo se zpod něj vyhrabat. Nakonec boj o svobodu vzdal, zavalený podle vlastních slov 'horou masa a kostí', jež momentálně byla jeho pochrupujícím nadřízeným. Na stud v tomhle okamžiku vlastně docela zapomněl.
Takhle...
Si ten výlet nepředstavoval!

...
Stál jsem před zrcadlem a hleděl jsem na svůj odraz.
Ne.
Nebyl jsem to já. Byla to dívka. Dlouhé, květované šaty se mi táhly až k lýtkům. Uhldil jsem si je na těle štíhlými, skoro až kostnatými prsty d delšími, opilovanými nehty...
Chytil jsem do prstů konec šatů a zvedl jsem si je až k hrudi.
Odhalil se mi pohled na moje nohy... Na ošklivé nohy, plné obvazů, přes které byly přetažené dámské silonky s podvazky. Nikdy nezjistí, že si ty rány dělám sám. Nikdy mu nedojde, že mi ubližuje... Tak prostě jen budu dál dívkou...
Prohlédl jsem si sám sebe v zrcadle, i se sukní, vyhrnutou až k bradě...
Co se ze mě stalo?
Kdy to začalo? Kdy jsem to mohl ještě zastavit...? Jak jsem sám sobě mohl odpustit to, že jsem klesl až na samé dno?... Už jsem ho snad ani nemiloval... Byl to jen hloupý pocit motýlů v břiše, oproti neproniknutelné tmě. Tmě, která mne halila, kdykoliv jsem se ho dotkl.
Zmizela, až když bylo po všem. Kdy jsem se jen zvedl.
Byl jsem loutka.
Loutka, na jeho provázcích, do kterých se ochotně sama uvázala.

Urovnal jsem si tmavé vlasy na šatech a znovu jsem si je uhladil na těle, stejně jako šaty. Kdybych si udělal zářezy na zápěstích, všiml by si toho, ale to já nechtěl.
Vždyť v posteli se na mě skoro ani nepodívá. Už ho nezajímám. Já ho vlastně nikdy nezajímal. To proto se ke mně chová tak... Bezcitně. Hrubě.
Proto...

Bylo to, jako plácat se v bahně. Pořád ten samý kolotoč a ať se snažím, jak se snažím, teče mi pod nohama. Nedocílím ničeho jiného, než toho, že se znovu potopím. Jenom hloubž a bolestněji.
Ačkoliv jsem bolest už dávno přestal vnímat, prohrábl jsem si rukou vlasy.

*Škub.*

Chomáček těch krásných vlasů mi zůstal v ruce...
Byly to ale ošklivé vlasy.
Pro mne už navždy špinavé budou.
*Škub*
...
*Škub*